Fakulta klade velký důraz na propojení teoretických znalostí s praktickou výukou svých studentů. Vedle exkurzí, odborných praxí a stáží v různých institucích pořádá již tradičně pro studenty a odbornou veřejnost také cyklus přednášek odborníků z praxe pod názvem Týden teorie a praxe v ekonomice. Letos proběhl již třináctý ročník ve dnech 18. – 22. listopadu.

Začátek týdne plného teorie a praxe odstartovala děkanka doc. Romana Provazníková a proděkan doc. Jiří Křupka na přednášce zástupců krajské pobočky Českého statistického úřadu v Pardubicích na téma „Ženy a muži v Pardubickém kraji“. Přednášející, Ing. Veronika Tichá, ředitelka pobočky a Ing. Hedvika Fialová, vedoucí oddělení informačních služeb s sebou přinesly jejich novou publikaci na přednášené téma. Dlouhodobou spolupráci úřadu a fakulty se rozhodly obě instituce upevnit křtem uvedené publikace. Role kmotry odborné publikace se ujala děkanka fakulty. Pro posluchače prvního ročníku to bylo netradiční zahájení přednášky. Jak uvedla ředitelka úřadu Ing. Tichá, „přivítali jsme kladně možnost takovéto prezentace práce úřadu, protože není obvyklé popřát štěstí statistické publikaci.“ Přednáška názorně ukázala, že statistická data nejsou pouze suchými údaji o realitě každodennosti, ale pokud jsou prezentována poutavě, dokáží obhájit svou důležitost pro praktickou práci. Ke spolupráci obou institucí dodává Jan Mandys, odborný asistent z Ústavu správních a sociálních věd, který s pobočkou úzce spolupracuje: „Pracovníci úřadu i fakulty se potkávají pravidelně i na dalších odborných pracovních skupinách, jako třeba „Platforma pro rodinnou politiku“, kterou organizuje v Pardubickém kraji Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. Spolupráce fakulty a úřadu je důležitá pro oba subjekty i s ohledem na praktické využití dat, které statistický úřad zprostředkovává.“

Během týdne se na fakultě sešli ekonomové, manažeři firem nebo zástupci úřadů, kteří studentům předávali své zkušenosti, dávali tipy pro hledání zaměstnání a sdělovali novinky ze svých oborů. Díky širokému záběru přednášek (letos se uskutečnilo rekordních 52 vystoupení), mohli studenti vyslechnout přednášky například prof. Luboše Komárka z České národní banky, Olivera Tettenborna z International Institute of Zittau z Německa, Ing. Ondřeje Vašátka z finančního ředitelství Pardubického kraje, Ladislava Jelena z Coca-Coly nebo absolventů naší fakulty. Na diskuzním setkání, pořádaném Pardubickým inkubátorem P-PINKem, diskutovali současní studenti s  absolventy fakulty a univerzity, o tom, jak nesnadný je začátek podnikání. Toto setkání je příkladem spolupráce Univerzity Pardubice a P-PINKu. 

„Chceme, aby se studenti seznámili s nejnovějšími trendy a zajímavostmi v daných oborech, aby uměli své teoretické znalosti uplatnit hned po vstupu na pracovní trh. Jsme rádi, že akce se těší popularitě nejen mezi studenty, ale také mezi přednášejícími a akademickými pracovníky.“ říká k Týdnu teorie děkanka fakulty.

Další fotografie z Týdne teorie a praxe v ekonomice naleznete ve Fotogalerii. 

TEXT: Pavla Truncová / FOTO: Adrián Zeiner

Sešli jsme se na pardubickém náměstí Legií. Když vkročil do budovy bývalé VŠCHT, znovu to na něj dýchlo. Nebyl to však obvyklý závan chemie, ale vzpomínky. Tady se to všechno před 30 lety dělo. Jeden z nejaktivnějších studentů listopadové stávky roku 1989 Vít Socha říká, že jen udělal, co bylo třeba. Šel by do toho klidně znovu a přál by každému, aby něco podobného zažil.

Kdy jste se dozvěděl, co od pátku 17. listopadu hýbe republikou?

Až v pondělí před pardubickým divadlem. Na televizi jsem skoro nekoukal, ale tam toho moc nebylo. Co si pamatuju, tak už během Palachových dnů, se televize „chlubila“, že byly nějaké demonstrace a že tam zasahovali vodním dělem. Ukazovali záběry procházejícího pankáče s kohoutem. V tom listopadu to bylo to samý, toho pankáče jsem zaregistroval znovu. Pak jsem se dozvěděl, že ten záběr mohl být z výcviku policistů, jak se mají chovat a jak mají zasahovat, takže i ten pankáč mohl být klidně policista. Bylo to hodně zmanipulovaný.

Jak se vyvíjela situace ve škole?

Když jsme se ve škole v úterý sešli, tak se po ročnících domlouvalo, kdo půjde do stávkového výboru. Z každého ročníku bylo nominovaných pár lidí a já tam byl taky. Pak ale padla myšlenka, aby byl stávkový výbor bezúhonný. Zaprvé jsme se dohodli, že během stávky nebudeme pít. Vůbec žádný alkohol. Zadruhé, že by v tom neměli být repetenti, tedy ti, co opakují ročník. A zatřetí – stávka bude okupační.

Jak jste se tedy ke stávce přimotal?

Za mnou někdo přišel a řekl mi, že bych mohl dělat spojku mezi Občanským fórem a naším stávkovým výborem. S tím, že jsem Pardubák, že to tady dobře znám, a ty lidi v Občanském fóru také. Hlavně ale měli argument: „Tvůj otec tady učí, takže tebe budou vyhazovat hůř.“ Táta totiž učil na katedře organické chemie.

Tím si vás „pojistili“?

Mně to nějak nevadilo, řekl jsem si, proč ne, a tak jsem dělal ty věci okolo. Nechci říct rizikový, ale třeba ty, do kterých se někteří moc nehrnuli.

Jaké máte na mysli?

Ze začátku třeba spolupráci s Občanským fórem. Mělo sídlo v soukromém bytě v domě hned za divadlem, asi ve druhém nebo třetím patře. Bylo docela zajímavé se tam dostat. Hned u vrat někdo koukal, jestli jo, nebo ne, kdo to je. A když jsem nosil nějaké letáky nebo papíry, tak mi radili, kudy mám chodit, aby mě náhodou někdo nechytl. Bylo to srandovní, protože já jim říkal, že jsem z Pardubic, tak projdu všemi dvorky i kanály. Takových pobíhačů nás z počátku moc nebylo.

Takže začala stávka a vy jste začal „pobíhat“?

V úterý jsme se sešli, dohodli jsme se, že výuka nebude a začali jsme přijímat všechny možné letáky, většinou dovezené z Prahy, to prohlášení s deseti body, s našimi požadavky, na kterých jsme trvali. Jedním bodem bylo právě vyšetření oprávněnosti zásahu policie proti studentům 17. listopadu. Zároveň se začalo vyjíždět tam, kde si řekli. V to úterý to bylo zajímavé v tom, že jsme v ročníku diskutovali o tom, jestli do toho jít, co se vůbec děje. Zároveň se začaly formovat specializované sekce zajišťující chod stávky a předávání informací dál v Pardubickém regionu.

Až do té generální stávky nebylo vlastně moc jasné, jak to dopadne. Tady ta nejistota byla poměrně velká. Zlí jazykové tvrdili, že v ulici Na Spravedlnosti jsou připraveni milicionáři a čekají na pokyn. My jsme se tam courali, viděli jsme, že se tam svítí, ale dovnitř jsme se nedostali.

Co jste na začátku prožívali, měli jste strach?

Já jsem strach neměl. To bylo neudržitelné už několik let. Kdyby nepřišel 17. listopad, tak by to přišlo o pár týdnů později. Vždyť se celá východní Evropa sypala. Ti komunisti toho napáchali už hodně.

Co vás motivovalo do toho všeho jít? Chuť vybojovat svobodu?

Bylo jednoduše potřeba to udělat, tak jsem šel. Jako když si zametete před vlastním prahem. Tam není nic jako statečnost, bojovnost. Bylo to nutné!

Ale ne všichni studenti se k tomu stavěli stejně.

No jasně. Na začátku přišli všichni studenti, ale pak se někteří rozjeli domů, jiní zůstali doma tady v Pardubicích a vůbec se stávce nevěnovali, jiní si udělali prázdniny. Nebo byli i tací, kteří se angažovali v místě svého rodiště. Jestli nás bylo sto, sto padesát. Čtvrtina určitě ne. Vždycky se na vás nalepí lidi, kteří jsou na tom inteligenčně a hlavně názorově podobně jako vy. A právě tohle mě naladilo.

Marek Toufar měl docela slovo, tak se z něj udělal šéf. A pak tam byli i ostatní. Třeba Radim Lux, což byl kluk, který seděl na vrátnici a bral telefony. Lidi se dokonce chodili ptát, kdo to tam sedí, jak měl příjemný hlas. Postupně se to vytříbilo a zůstalo tam zdravé jádro.

Jak jste si rozdělili úkoly?

Bylo to na spolupráci a dohodě všech, z jednoduchého důvodu: Převrat neděláte každý den. Dobrý byl docent Doležal z katedry marxismu-leninismu. Přišel za námi s tím, že takhle se to nedělá, že takhle nás to přece neučil.

Podporovali vás akademici?

Byla to spíš taková tichá podpora. Akademici vesměs nevystupovali proti. Výjimkou byl asi Olda Pytela a docentka Černá, kteří nás jednoznačně podpořili. Já jsem se na škole moc nezdržoval. Když se něco „peklo“, tak jsem u toho většinou nebyl.

Vedení univerzity se ale k postoji studentů nestavělo zrovna pozitivně. Nevěřili, že se to povede.

Rektor nám tehdy moc nefandil. Byl to tátův kolega, znal jsem ho i z civilního života. Otec mě podporoval a z rektora jsem měl spíš takový vnitřní pocit, že brání rozjet vše kvůli tomu, protože tušil, čeho jsou komunisti schopní. Dokázali by vzít flinty a jít nás fyzicky likvidovat, vyhlásit mohutné zavírání a podobně. Takže spíše kvůli tomu se nás snažil v nadšení a činech brzdit.

Byl jste se během stávkových dnů podívat i v Praze?

Do Prahy se povětšinou jezdilo chrastit klíči. Byl jsem tam dvakrát. Kluci mě tam nahnali, abych viděl atmosféru.

Byla opravdu tak jiná než u nás v Pardubicích?

Bylo to úžasný! Tady to bylo z počátku takový zabržděný, kdežto v Praze to bylo rozjeté na plné koule.

Podruhé jsem tam jel, když tady na vrátnici za námi přišla starší paní, že chce mluvit s někým ze stávkového výboru. Kluci byli rozběhaný, a tak ji šoupli mně. Měla na papíru namalovaný plánek nějakého pražského hřbitova, kde komunisti zahrabávali odpůrce. Že je to tam vidět, neroste tam tráva... A jestli bychom s tím nemohli něco dělat.

A mohli jste?

Tak jsem vzal papírek a jel jsem do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se už formovala skupina na vyšetřování zločinů komunismu. U nich jsem tedy byl, vysvětlil jsem jim to. Víc jsem udělat nemohl. Jestli se tím oni nějak zabývali a jak dopadly hroby, fakt nevím... Co mě ale překvapilo, bylo, že tamní studenti měli docela přehled o tom, co se kde děje. Ptali se mě totiž na jméno nějakého pardubického kluka, který studoval nějakou pražskou školu a v pátek 17. listopadu ho docela zmlátili. Říkali, že by bylo dobré, abych se za ním zastavil a zeptal se ho, jak se mu vede. Tak jsem to tak udělal. Bydlel navíc kousek od naší školy. Když jsem za ním šel, už to bylo asi čtrnáct dnů po demonstraci, říkal, že už je to lepší, že už slyší, že mu splasklo rameno a že už to jde.

Vy jste byl hodně aktivní, organizoval jste různé akce. Na kterou rád vzpomínáte?

Ono jich bylo poměrně hodně. Co bylo docela příjemné před Vánocemi, tak zpívání koled na Příhrádku. To bylo méně oficiální. Ale samozřejmě se zpívala hymna na konci. Ta se pak zpívala úplně všude. Kde se trochu sešli lidi, tak tam hymna hned proběhla. Na začátku, na konci pro jistotu. Ale tyhle zpívané záležitosti byly velmi silné a milé. Spolupráce se studenty z pardubické konzervatoře obzvlášť. Oni totiž na rozdíl od většiny z nás uměli zpívat.

Docela spontánní akcí bylo stavění sněhuláků před kolejemi. Když jsem viděl pár kamarádů, že už jim z toho lidově řečeno „hrabe“, tak jsem jim řekl: „Víte co, pojďte stavět sněhuláky!“ Když nás ostatní viděli, jak tam motáme tu jednu kouli, přidávali se. A nakonec nás tam běhalo asi padesát a vyrostlo tam patnáct až dvacet sněhuláků. Byly obrovský a jejich zbytky tam zůstaly až do jara.

A pak ty známé věci. Noc dlouhých nosů, což byla parafráze na lidové tradice svátku svaté Lucie. To byla docela sranda, protože jsme měli dlouhé zobáky, klovali jsme do lidí a u toho zpívali koledy. Lidi to brali v pohodě a ke zpívání se přidávali. Dneska by to už asi bylo bráno jako obtěžování.

Hodně známé byly například řetězy lidských rukou.

Už nevím, odkud to vzešlo. Cílem bylo spojit rivalská města Pardubice a Hradec Králové řetězem z lidských rukou. Informace se šířily pomocí letáků, Studentských listů a dalších tiskovin. Rozvoz lidí do vzdálenějších míst od obou měst zajišťovaly autobusy dopravního podniku. Studentská občerstvovací sekce, ale také zaměstnanci některých restaurací dodávali teplý čaj. Mrzlo. Spojení řetězu jsme koordinovali popojížděním na kolech a domlouvali se vysílačkami z vybavení Lidových milicí. Vysílačky zamrzly. Nakonec se úplné spojení mezi oběma městy nezdařilo. Z Hradce Králové přišlo méně lidí, než se očekávalo. Přesto odhaduji, že se podařilo vytvořit řetěz lidských rukou v délce asi 15 km.

Také jste zorganizovali akci nazvanou Okrasný výbor? Co to bylo?

Tahle akce vznikla na základě celostátní výzvy a krabicové zdi vyrůstaly v mnoha městech. Vím určitě, že to měli v Hradci Králové a snad i v Chrudimi. Samozřejmě v Praze, Brně, Olomouci, Přerově a dalších městech. V Pardubicích jsme to původně nechtěli dělat – nebyli lidi a ti, co byli, byli hodně unavení. Na tlak občanů jsme to nakonec realizovali s několikadenním zpožděním, ne však pod názvem uvedeným ve výzvě, který si už ani nepamatuju, ale pod názvem Okrasný národní výbor. Ten jsme společně vymysleli s hercem Vladimírem Čechem. V té době byly nějaké třenice mezi Okresním národním výborem a Občanským fórem, proto ten šťouchanec. Vím, že jsme to museli sklidit ještě před Vánocemi, aby přes svátky nebyl ve městě nepořádek. Nastoupila sekce uklízeči, kteří likvidovali třeba plakáty, částečně stržené počasím, částečně i lidmi.

Vylepování plakátů bylo asi dobrodružství, ne?

Vylepování plakátů jsme z počátku organizovali v noci. Svolávali jsme se přes kolejní rozhlas. Já jsem potom šel druhý den za policajtama. Byl jsem zaveden do kanceláře náčelníka Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Představil jsem se mu, že jdu jednat za studenty, k čemuž jsem byl delegován stávkovým výborem. Bylo potřeba vyřešit například parkovací místa pro Studentský list a žádal jsem ho o nějakou součinnost. On se vším souhlasil, ale zároveň mi řekl: „Vy jste včera vylepovali plakáty. Bylo vás několik skupin. Někteří po dvojicích, kde byla holka, jste byli tři, začali jste v devět večer, poslední se vrátili ve čtyři ráno.“ Já jsem byl úplně v tranzu. Měl naprosto přesné informace: kdo kam šel, kdo s kým šel, věděl, kde je kontrolovala hlídka a spoustu dalších detailů. Museli to mít stažené buď z toho rádia, nebo jim to tam musel někdo „naprášit“. I v té době byli jedinci, kteří pracovali pro obě strany.

Chytili vás při tom někdy?

Mě ne, ale myslím, že nějaké holky jo.

Zmínil jste Studentský list. Vy jste do něj nějak přispíval?

Já nejsem žádný psavec, informoval jsem tam jen o dnu otevřených dveří na pardubickém OV KSČ, ale něco jsem tam kreslil. Například vtipy nebo plakáty.

Pamatujete si nějaký vtip?

Zrovna probíhala jednání Občanského fóra s vládou premiéra Adamce. Vláda se snažila Občanské fórum na podílu dalšího dění ve státě několikrát vyšachovat. Zkrátka udělala zase nějaký podraz. A na to konto vznikl tenhle kreslený vtip: A tady, tady soudruzi, šijeme další boudu.

Byl jste pořád v běhu. I vtipy jste kreslil za pochodu?

Měl jsem to hodně pestré. Třeba jsem někam přišel, uzmul jsem tužku, papír, tam jsem to namaloval, dal jsem to klukům, ti se zasmáli a já už byl pryč. Výborné kresby ale dělal Ondra Poul, podepisoval je jako „Já“. Nikdy před tím a nikdy potom už nekreslil. Je to škoda.

Byly některé vaše vtipy už na hraně?

Byli jsme opatrní. Vždycky to zkouknul ještě někdo další, třeba Jirka Ludvík, Bambuláč, (sekce Tisk) a ti chtěli, aby se jim to hodilo do aktuálního vydání. Bylo třeba mít se na pozoru. Třeba v ´68 udělali státní znak tak, že spodek byl lev a hlava husí jako narážka na Husáka. Ten člověk, co to namaloval, za to nešel sedět, ale dostal podmínku za hanobení státního znaku. No a kluci mě požádali, abych udělal repliku. Ale když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme to neuveřejnili. Teda možná v prvním tisku jo, ale v dotisku určitě ne. Takže kdo to doma má, tak má docela sběratelsky cenný kousek.

Báli jste se postihů?

Z počátku možná někdo ano. Na začátku byl průběh v Pardubicích nejasný a informace, jak to vypadá v jiných městech, moc nebyly.

Stávka nakonec trvala 1,5 měsíce. Bylo to náročné období?

Ta akce byla tak rozjetá. A vy jedete jak robot. Chvílemi to bylo hodně vyčerpávající, ale zas nic tak dramatického, aby se to nedalo zvládnout.

Spolupráce s lidmi na škole, s konzervatoristy nebo s Občanským fórem byla rovná, bez podrazů. Mě spíš tehdy rozčilovala arogance a hloupost těch politiků. Přezírání potřeb těch, kterým mají pomáhat a sloužit, což se přesunulo i do dnešní doby. A to mě vytáčí pořád.

Nelákalo vás vstoupit do politiky?

Asi tři vteřiny.

Sledujete politiku i dnes?

Politiku sleduju strašně nerad, spíš ona sleduje mě. Nejradši bych se jí vyhnul. Někdy je ale nutné věci změnit. Kdyby byla dnes příležitost, šel bych do toho zas jako před lety.

Dneska se pořád berou na někoho ohledy, až nesmyslný. Nechci, aby to vyznělo nějak brutálně, ale někdy pár facek pomůže. Ne tak drsných jako tehdy. Některým současným politikům by to rozhodně prospělo.

Jezdíte protestovat do Prahy i dnes?

Byl jsem na Staromáku. Měl jsem zrovna dost práce. Zvonit klíči není nic pro mě, já radši rozvracím (smích).

Je něco, co vás během stávky překvapilo?

Celá studentská stávka byla v podstatě překvapení. Docela příjemné. Každopádně se projevily charaktery lidí, pevnost jejich názorů, nebo taky nepevnost. Mně se hrozně líbila ta spontánnost všech těch dnů. Revoluce měla zkrátka vliv na všechny. Jeden kriminalista mi dokonce říkal, že od toho 20. listopadu do počátku prosince to bylo tak v pohodě, že i zloději přestali krást. Těch 14 dnů se celorepublikově kriminalita snížila. Mělo to dopad na celý národ.

Jak se vám na to všechno teď vzpomíná?

Já jsem vůbec rád, že jsem si na některé detaily vzpomněl. Sám to nepokládám za nějakou vrcholnou etapu svého života. Je pravda, že na těch akcích se nepodíleli jenom studenti, ale i lidi tady z Pardubic a okolí. Byla to spolupráce lidí, kteří se mezi sebou znali. Skoro bych nerad, aby to vyznělo tak, že studenti byli jediní, co něco udělali. Ne, bylo to z několika směrů. Vzpomínka na sounáležitost lidí je vždycky fajn. 17. listopad každopádně pomohl. Pomohl ke svobodě pohybu, myšlení i konání. Na to se nedá zapomenout!

Když v Praze na Národní třídě zasahovaly tehdejší složky Státní národní bezpečnosti proti demonstrantům, student 4. ročníku Vít Socha nejspíš zazimovával zahradu na chatě. Co přesně dělal v ten osudný pátek, už si nepamatuje. Co ale následovalo v Pardubicích, v takové mlze nemá. Události nabraly zajímavé obrátky. A to díky studentům tehdejší VŠCHT Pardubice, kteří nestáli stranou.

Pátek 17. listopadu 1989 si pamatuje naprosto přesně. Byl totiž mezi lidmi, které na Národní třídě v Praze rozháněly bezpečností složky. Odnesl to zhmožděnou rukou. Ale nelituje, že se ke studentskému pochodu tehdy přidal. „Ten režim už musel konečně padnout,“ říká docent Oldřich Kašpar z Katedry kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Etnolog a iberoamerikanista začal vysokou školu studovat v roce 1970, tedy v době nejtěžší normalizace. Vzpomíná si, že o rok dříve jako středoškolský student položil u sochy sv. Václava namalovanou moravskou orlici s nápisem „Morava Prahu nedá“. Sám totiž pochází z moravského městečka Jestřebí. A tímto gestem dal jasně najevo svůj postoj k politickým událostem z konce šedesátých let.

Učíte nemarxisticky!

Po absolvování Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nosil dlouhé vlasy a provokoval v džínovém oblečení. Jako odborný asistent a pedagog dostal ze strany vedení několikrát upozornění, že jeho přednášky nejsou vedeny v duchu socialistického režimu. „Vždycky jsem totiž přednášel naprosto otevřeně. A tenkrát vedoucímu katedry přišlo oznámení: Vážený soudruhu proděkane, dovolujeme si Vám oznámit, že přednášky doktora Oldřicha Kašpara jsou antisocialistické a nemarxistické. – Už jsem se viděl někde v kotelně, ale pan proděkan Robek, přestože byl komunista, dopis nakonec roztrhal a hodil do koše. Víc už to nikdo neřešil.“

Výslech na StB

Období sedmdesátých let bylo dost problematické, Oldřich Kašpar nedostával žádné zahraniční publikace a nemohl ještě ani vycestovat. Až v roce 1983 se poprvé podíval na Kubu, o rok později do Španělska a Mexiko poprvé navštívil v roce 1987. Po návratu mu však přišla obálka, ve které stálo, aby se dostavil k výslechu u StB. V dopise mu zásadně tykali. Pokud by prý nepřišel, vystavil by se riziku trestního stíhání. „Přemýšlel jsem, kde jsem co říkal, protože jsem byl i v mexické televizi. Hrál jsem tedy úlohu inteligentního blbce. Položili mi otázku: Jak bylo v Mexiku? Začal jsem mluvit o Mexiku jako o hezké zemi, kde svítí sluníčko a je tam krásně. Následoval dotaz: S kým ses tam setkal? A tak jsem mluvil o indiánech, jak jsou fantastičtí a mají srdce na dlani. Soudruh kapitán vydržel 45 minut, naťukal něco na stroji a dal mi to podepsat. Do protokolu uvedl, že dotyčný se k našim účelům v žádném případě nehodí a doporučuje mě už nikdy nekontaktovat. Slovo ‚nikdy‘ bylo podtrženo,“ vypráví historik, který za svou dlouholetou výzkumnou činnost a šíření mexické kultury obdržel v roce 2018 nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince Řád aztéckého orla.

Oni mě k vám nepustí…

Díky svým vědeckým aktivitám mohl před polovinou 80. let vycestovat do Španělska. Publikoval ve středisku iberoamerických studií a vydával texty ve španělštině o starých španělských tiscích, které našel v našich historických fondech a knihovnách. „Neustále mě tak zvali na nějaké kongresy. Vymlouval jsem se na zdraví rodinných příslušníků a vymýšlel si své choroby, protože jsem jim nemohl napsat, „oni“ mě nepustí.“ Vysvětlit Španělům, jak se u nás žije a jaký režim zde panuje, bylo prakticky nemožné. V 80. letech měl být Oldřich Kašpar jmenován členem královské španělské akademie, musel to ale odmítnout. „Umíte si představit ten můj pocit? Kdybych to neudělal, vyrazili by mě z fakulty.“

Sám říká, že nikdy nebyl disidentem typu Václava Havla či Vlasty Chramostové. Přiznává, že člověk musel být v řadě věcí pokrytecký, aby to vydržel. Byl sice proti režimu, ale nikdy nešel na hranu, která by ho dostala do situace, že přijde o pracovní místo. Odmalička chtěl být totiž vědec.

Uvolnění režimu a boj za svobodu

Že se začíná režim uvolňovat, bylo patrné, když docentu Kašparovi na jaře roku 1989 přišla kniha od bolivijského spisovatele Josepa Barnadase. „Tenkrát jsme se společně sešli v knihovně u dominikánů, a on mi knihu věnoval. Když jsem ji otevřel, vyrazilo mi to dech. Uvnitř totiž bylo napsáno: Právě se vracím od Václava Havla a setkávám se s Oldřichem Kašparem, který mi vypráví vtipy o komunistech. Dodnes mám knihu doma vystavenou,“ říká akademik. Další dva roky se věci daly do pohybu.

V roce 1989 působil Oldřich Kašpar jako odborný asistent na katedře etnografie a folkloristiky v pražské Celetné ulici a měl blízko k dění. Bylo mu pětatřicet. Večer 17. listopadu se vypravil do ulic s tím, že se připojí ke všem těm nespokojeným mladým lidem a podpoří studenty, kteří šli uctít památku Jana Opletala. Z pietní akce stal protest proti společenským poměrům v zemi. „Chtěl jsem projít přes Můstek na Václavské náměstí, ale dostal jsem se vlastně do uzavřené zóny. Veřejná bezpečnost všechny strany zatarasila a dostat se ven dalo jedinou uličkou. Tou, když jste utíkali, tak vás mlátili pendreky. Byl tam chaos. Sundal jsem si raději brýle. Jedné studentce jsem dost zachránil zdraví. Jeden z policajtů se rozmachoval, že ji vezme přes záda, a já jsem tam strčil ruku. Tři dny jsem pak chodil s rukou na pásce,“ vybavuje si tvrdý zásah bezpečnostních složek docent Kašpar, který tehdy zůstal na Národní třídě až do konce.

Studenti byly podle něj hybatelé událostí, které měly vliv na rozpad komunistického režimu a získání svobody. Zároveň říká, že převzetí moci bylo vlastně pokojné. Protože se nestřílelo se a nikdo nezemřel. Na otázku, co se pro něj po roce 1989 změnilo, odpovídá: „Konečně jsem mohl psát, co jsem chtěl, a daleko více cestovat. Například dostat mexické vyznamenání za celoživotní práci, kterého si tolik vážím, by za minulé politické éry bylo nemožné.“

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Narodil se ve vesničce Jestřebí v podhůří Jeseníků. Vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, paralelně však navštěvoval na téže univerzitě i Filozofickou fakultu, kde v roce 1975 získal v rigorózním řízení (obor historie) titul PhDr. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (publikována v roce 1983 pod názvem Nový svět v české a evropské literatuře 16. - 19. století) a získal titul CSc. Roku 1996 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Doc.) a o čtyři roky později byl jmenován Členem korespondentem (Académico corresponsal) Academia Mexicana de la Historia. Od roku 1974 až do roku 2011 působil postupně jako vědecký pracovník, odborný asistent a docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2004 až dosud pracuje jako docent na Katedře kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V květnu 2018 byl docent Kašpar na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem a osobně se účastnil převzetí ocenění „profesor honorario y visitante“. Je nositelem Řádu aztéckého orla, nejvyššího mexického státního vyznamenání pro cizince.

Bylo mu třicet a odjel na zahraniční stáž do Španělska. Listopadové události roku 1989 tak musel sledovat jen zdálky. Z tisku se dozvídal o tom, co se nejen v tehdejším Československu děje. „Nebylo jasné, jak to dopadne. Ale i dnes bych spoléhal na mladé lidi,“ říká v rozhovoru současný rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Pamatujete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu?

Naprosto přesně. Byl jsem jako odborný pracovník tehdejší VŠCHT v Pardubicích na roční stáži ve Španělsku. Působil jsem na chemické fakultě Univerzity v Seville. Tenkrát se mnou nemohla odjet manželka ani dcera. Docela pečlivě jsem v médiích sledoval, co se u nás děje. V tu dobu jsem už mluvil poměrně dobře španělsky, četl jsem místní tisk, poslouchal rádio, sledoval televizi a z té doby mám také schované výstřižky, což je dnes zajímavý dokument toho, jaký byl pohled na události z druhé strany tehdejší tzv. železné opony.

Jaký to byl pohled?

Těch článků o středoevropských zemích bylo tehdy poměrně dost. Občas byly události v Československu i na titulních stranách novin jako například El PAÍS nebo ABC.  Nejednalo se pouze o zpravodajství. V sobotních přílohách bylo možné si přečíst velmi dobře napsané politické komentáře. To bylo pro mě něco zcela neznámého z našeho domácího tisku, když pominu dobu pražského jara.  Ve Španělsku se tehdy dýchalo velmi svobodně a připadalo mi, že si nejen na univerzitách všichni považují svobody, kterou mají. V roce 1989 uplynulo pouhých 22 let od vypsání prvních demokratických voleb ve Španělsku, které byly formálním završením demokratického přechodu od předchozí diktatury.

Měl jste zprávy také od rodiny?

S ženou jsme si často volali a ona mě informovala o tom, co se tady děje. Ve španělských novinách nebyly zmínky jen o Československu, takže jsem jí zase já říkal i o tom, co se odehrává jinde, například v Polsku nebo v Rumunsku. A jak říkal Pavel Tigrid, u nás byla „karavana zatvrzelých“. Představitelé moci se křečovitě bránili jakýmkoliv změnám. Sledoval jsem s napětím, co se stane. Už před tím, než došlo v Praze k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, bylo jasné, že jsou věci v pohybu. Média ale byla v rukou komunistické strany a tehdejší novináři se snažili vše zpochybnit. Kdyby Praha neměla podporu regionů, nepřipojila se divadla a vysoké školy, tak by to dopadlo nejspíš jinak. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyl doma, u této historické události.

Chtěl jste se vrátit?

To nešlo. Nemohl jsem jen tak odjet. Původně jsem měl skončit v září, ale pobyt se mi během jara podařilo prodloužit až do konce roku. S velkým rozechvěním jsem musel situaci sledovat z cizí země. Právě připravuji svoji životopisnou knížku a v té píšu o tom, jak jsem tyto přelomové události vnímal. Navíc to zasáhlo i do mé práce.

Jak?

Měl jsem odeslat do redakce časopisu odbornou publikaci, ale jistě pochopíte, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci.  Pak jsem viděl v novinách tu obrovskou demonstraci, balkon Melantrichu, na kterém stáli řečníci, a pod nimi bylo moře lidí. Tušil jsem, že něco „rupne“. Doufal jsem, že se to podaří.

Ještě v souvislosti s pobytem ve Španělsku mě napadá – vy jste neměl problém vycestovat?

Měl jsem velké štěstí, dokončil jsem doktorát a začal pracovat. Chtěl jsem samozřejmě také někam vyjet na post-doktorskou stáž a nabrat zkušenosti. Nakonec přišla pozvánka od španělské vlády, stipendium, které bylo na jméno a nešlo na nikoho převést. Od října 1988 jsem měl nastoupit na stáž na Univerzitě v Seville ve výzkumné skupině profesora J.M. Criada. Bez podpory tehdejšího rektora profesora Jiřího Klikorky by se mi zcela jistě nikam vycestovat nepodařilo.

Když jste se vrátil, co se pro vás změnilo?

Samozřejmě, že jsem už ze zahraničí komunikoval s kolegy. Ale nesmíme zapomenout, že to bylo daleko složitější než dnes – tehdy neexistoval internet a e-maily, takže posílání dopisů bylo zdlouhavé a navíc nepraktické a poměrně drahé.  Hned po návratu jsem se zapojil do všech aktivit. Byl jsem v prvním vysokoškolském senátu, byl jsem u toho, když vznikala z jednofakultní VŠCHT škola vícefakultní.

Byla společnost připravena na změny v politickém systému?

Nikdy nemůže být připravena. Ne na tak velké změny. Lidé, kteří revoluci dělali, byli připraveni mentálně. Dokázali rozpoznat, co je nutné odstranit, aby došlo ke změnám ve společnosti. Revoluce nás posunula mezi civilizované země. A měli bychom si toho opravdu vážit.

Myslíte si, že dnešní studenti by se dokázali režimu vzepřít stejně, jako tenkrát vysokoškoláci?

Věřím mladým lidem. Podle mě není dobré říkat, že za našeho mládí bylo všechno jinak. Říkat, že tato generace je například nespolehlivá. I dnes bych vsázel na mladé lidi. Spíš než na ty, kteří už jsou konformní, jsou závislí na spoustě věcí a mají různé závazky. Studenti sehráli velkou roli v celém hnutí. Bez nich by 17. listopad nebyl a neměl by ani tak úspěšný konec. Proto se právě dnes snažíme připravit knižní vydání stávkových deníků, které naši studenti tehdy v roce 1989 psali. Dokázali rozpoznat provokatéry, jednali racionálně a správně. To, že jejich aktivita byla o několik dní zpožděná oproti centru dění, to je přirozené.

Jakou největší změnu podle vás revoluce přinesla?

Získali jsme znovu svobodu. Přemýšlel jsem, který z těch požadavků tehdejších studentů byl zásadní. Bylo jich sedm, ale důležitý byl ten s číslem čtyři.  Byl to požadavek zrušení vedoucí role komunistické strany v Ústavě. Každý totalitní systém se totiž snaží monopolizovat moc, snaží se ji maximálně soustředit ve svých rukou. A právě tohle dokázali lidé, kteří za sametovou revolucí stáli, rozpoznat. Tak se mohla otevřít cesta ke svobodným volbám a k demokracii.

Každý si ale demokracii vykládá jinak…

Ale i v demokracii musí být nějaká pevná pravidla. Tohle právě lidé často nevnímají. Důležitá je svoboda a možnost volby. To však znamená docela náročné rozhodování, které může kolikrát dopadnout všelijak. Můžeme být vítězstvím některých stran překvapeni, přesto má cenu bojovat. Má cenu jít zase k volbám a pokusit se věci měnit. Nabytá svoboda ale například také otevřela mladým lidem, a nejen jim, možnost cestovat. Říkám vždy našim studentům, aby ji využili, když ji mají. Ať vyjedou v rámci studijních programů do zahraničí a načerpají vědomosti – nejen ty odborné, ale i kulturní.

Vnímáte tehdejší studenty jako hrdiny?

Jistě. Byli to lidé, kteří se nebáli jít do velkých změn a dokázali předložit své požadavky. Přitom nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Starší generace v sobě neměla takovou touhu něco změnit. Přeci jen měla negativní zkušenost s Pražským jarem, které skončilo normalizací a vyhazovem spousty lidí z práce. Řada lidí nemohla studovat a „hříchy proti režimu“ se braly jako dědičné. To je drželo zpět. Proto byli tak důležití studenti a jejich odvaha. Já si jich nesmírně vážím. Jsem rád, že si s námi tehdejší události připomínají. A taky jsem rád, že jsem to zažil a že se právě tento zlom stal během mého života.

Mají smysl například demonstrace, které byly letos na Letné a Václavském náměstí v Praze?

Myslím, že když se lidé dokáží dobrovolně sejít a vyjádřit nějaký názor, nemůže se to pominout. Je to věc, kterou by měli politici reflektovat a měli by lidem naslouchat. To je demokracie. Nemám rád pohrdání lidmi. Politici, vůči kterým jsou tyto akce namířené, by se nad sebou měli minimálně zamyslet, jestli třeba něco nedělají špatně.

prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Vystudoval obor Anorganická chemie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice) a působil ve Společné laboratoři chemie pevných látek VŠCHT Pardubice a Akademie věd. V roce 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 získal vědeckou hodnost DrSc. (doktora chemických věd) a o dva roky později byl jmenován profesorem pro obor fyzikální chemie. Pobýval dlouhodobě v zahraničí, kde přednášel a vědecky pracoval na Universidad Hispalense v Seville, Universitat Politécnica de Catalunya v Barceloně a National Institute for Material Science v japonské Cukubě. Jiří Málek se zabývá výzkumem kinetických jevů v nekrystalických materiálech a podchlazených sklotvorných kapalinách. Působil jako řešitel mnoha vědeckých projektů a podílí se na organizaci významných mezinárodních konferencí. Je autorem nebo spoluautorem více jak 200 původních vědeckých prací v uznávaných mezinárodních časopisech a odborných monografiích. Tyto práce byly citovány 6000x.  V minulých letech byl prorektorem pro vnější vztahy rozvoj, pro výzkum a vnější vztahy, také pro vědu a zahraniční vztahy. Funkci rektora Univerzity Pardubice zastával také v letech 2006 - 2010. Je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase se věnuje četbě, cestování a fotografování

Zdroj videa: Facebook Statutární město Pardubice

Je tu další ročník Ceny Wernera von Siemense, ve které již 20 let jsou odměňovány akademické a vědecké talenty.

Přihlaste svou práci do soutěže a ucházejte se o hodnotné finanční odměny. Mezi vítěze bude rozdělený téměř milion korun!
Více info na http://bit.ly/Cena_WVSiemense_2019

Vážení kolegové a studenti,

srdečně Vás zveme na další setkání Wiki klubu.

Dozvíte se mimo jiné informace o programu Studenti píší Wikipedii, příležitost pro vzájemnou a kreativní spolupráci studentů a učitelů. Každou druhou středu v počítačové učebně Univerzitní knihovny

18:00–19:30

06.11.2019

20.11.2019

04.12.2019

18.12.2019

Srdečně zvou

Petr Urbanec
Attila Pató

Fakulta ekonomicko-správní působí společně s Univerzitou Karlovou, Masarykovou univerzitou, Univerzitou Palackého v Olomouci a Mladými občany jako partner projektu Akademie Mladých občanů. Jde o vzdělávací projekt s několikaletou tradicí, který přibližuje studentům středních škol principy politiky na místní, regionální a republikové úrovni. Probíhá ve třech kolech a vrcholí dílčími projekty Municipalita, Region a Republika.

V rámci druhého kola absolvují vybraní studenti středních škol 8. listopadu 2019 vzdělávací a soutěžní workshop také na Fakultě ekonomicko-správní. Akci zaštítí Ústav sociálních a správních věd ve spolupráci s dalšími ústavy fakulty.

Pro účastníky třetího kola jsou připraveny debaty, přednášky, simulace politických jednání, setkání se zajímavými hosty z akademického prostředí, politiky a dalšími výraznými osobnostmi. Pro ty nejlepší a nejaktivnější účastníky jsou připraveny hmotné ceny a především pak stáže v Parlamentu České republiky.

Fotografie z letošního ročníku naleznete ve Fotogalerii. 

Od prvního říjnového týdne ožívají fakultní učebny nejen díky studentům v prezenční formě studia, ale také díky „studentům“ v pokročilém věku. Na Fakultě ekonomicko-správní začíná druhý ročník Univerzity třetího věku (U3V).

Přestože na fakultě je tento program teprve na začátku, do druhého ročníku se přihlásilo 35 účastníků. Tyto posluchače čekají přednášky se širokým záběrem témat napříč celou fakultou. V zimním semestru se v jednotlivých přednáškách, které probíhat vždy ve dvou odpoledních blocích, např. naučí jak vytvořit rodokmen s využitím počítače, jak funguje Evropská unie nebo co jsou bezpečnostní strategie. Na závěr kurzu je naplánovaná exkurze do Hradce Králové. Zatímco v minulém semestru proběhla exkurze k Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje, nyní se posluchači  zaměří na  moderní urbanismus města. „V rámci exkurze budou představeny hlavní principy stavby měst na začátku 20. století. Unikátní podmínky pro rozvoj Hradce Králové umožňují na jednom místě ukázat změnu v přístupech k plánování rozvoje města na konci 19. a začátku 20. století. Frekventanti budou seznámeni se specifiky vybraný malých i velkých městských projektů, stejně jako s úskalími, se kterými se města v rámci svého rozvoje často potýkají.“ Říká k exkurzi dr. Martin Maštálka.

Pokud se senioři rozhodnou pokračovat i v letním semestru, získají na závěr certifikát o účasti U3V. Vedoucí projektu dr. Renata Bílková k U3V sděluje: „Přednášky se snažíme vybírat z různých oblastí širokého záběru fakulty. Hledáme témata, která budou nejen zajímavá, ale také praktická.“ Vyučující si na nové „studenty“ rychle zvykli. „Kolegové si výuku chválí, je to pro ně nová zkušenost. Studenti jsou aktivní a nebojí se zeptat na to, co je zajímá,“ dodává k výuce Bílková.

Rostoucí zájem o U3V těší i děkanku fakulty Romanu Provazníkovou.  „Naším zájmem je, aby fakulta byla otevřena široké veřejnosti. Cílem tohoto programu je poskytnout seniorům zde v Pardubicích a okolí kvalitní a zajímavou výuku na univerzitní úrovni. Rádi bychom, aby se mohli seznamovat s nejnovějšími poznatky z oblasti ekonomie, informatiky, financí nebo veřejné správy.“

V případě zájmu naleznete další informace na stránkách Univerzity třetího věku FES. 

TEXT / FOTO: Pavla Truncová

Den boje studentů za svobodu a demokracii. Třicet let od sametové revoluce. Univerzita Pardubice si historické události Listopadu roku 89, které vedly k pádu komunistického režimu, připomene netradičním programem. Pro své studenty, zaměstnance, ale i veřejnost připravila zajímavé akce včetně nejednoho překvapení.

„Každý rok si výročí sametové revoluce připomínáme a každý rok se o tom, co jsme při tom prožili, hodně píše i vysílá. Chtěli jsme tedy tentokrát evokovat atmosféru a dát studentům příležitost k jejich vlastnímu prožitku. Věřím, že méně mentorování je prostě více,“ říká prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

V sobotu 26. října 2019 proběhl v Betlémské kapli v Praze koncert k 30. výročí sametové revoluce ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým v Praze a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Akce k uctění památky obětí totalitních režimů zaznamenala obrovský úspěch. 

Následuje 7. listopadu beseda s uznávaným amatérským filmařem a spistovatelem a disidentem Oskarem Georgem Siebertem. Setkání pořádá Fakulta filozofická od 14 hodin a je otevřena i veřejnosti. 

Ve středu 13. listopadu se v prostorách Fakulty chemicko-technologické od 17 hodin otevře výstava 33 fotografií Olgy Havlové. Autory snímků jsou známí čeští fotografové, kteří zachytili někdejší první dámu v době, kdy začínala fungovat její nadace. Zobrazují manželku prezidenta Václava Havla s dětmi, dospělými lidmi se zdravotním postižením, ale i s osobnostmi, jakými byli například princezna Diana či Alain Delon.

V pátek 15. listopadu se uskuteční tradiční akademický obřad, během kterého rektor Jiří Málek předá diplomy s titulem Ph.D., představí nové docenty a profesory. Zároveň udělí speciální ceny akademikům i studentům. Vzpomínat se bude také u pamětní desky v srdci kampusu. Představitelé univerzity, studenti, hosté, ale i veřejnost symbolicky zazvoní zvonečky s klíčem. Stejně tak, jako se zvonilo klíči na náměstích před třiceti lety. Slavnostní den vyvrcholí koncertem Komorní filharmonie Pardubice v aule Univerzity Pardubice.

V pondělí 18. listopadu se koná sportovní den pro studenty a zaměstnance, který bude nabitý turnaji ve volejbalu, badmintonu, stolním tenise nebo závodu na veslařském trenažéru. V areálu vodních sportů a tenisu na břehu Labe odstartuje v 10 hodin přespolní běh na 4 km.

O den později v úterý 19. listopadu se mohou vysokoškoláci, ale i obyvatelé města těšit na velké dobové překvapení. Na zámku pak bude od 18 hodin beseda s lidmi, kteří stáli při zakládání Občanského fóra. Besedu s námi spoluorganizuje Východočeské muzeum v Pardubicích. Do debaty se zapojí také bývalý rektor Univerzity Pardubice profesor Oldřich Pytela.  

Ještě týž den univerzita vyhlásí nejlepší sportovní týmy a sportovce za uplynulý akademický rok. Slavnostní vyhlášení výsledků 61.ročníku Standarta rektora se uskuteční od 17 hodin na Fakultě chemicko-technologické. 

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu má připomenout také výstava fotografií. Umístěna bude od 15. listopadu na frekventovaném místě, na třídě Míru v Pardubicích, kde kolemjdoucí uvidí dobové kreslené vtipy pamětníků a účastníků listopadových událostí.

Stávkové deníky oživí kolektivní paměť

Při příležitosti oslav vychází kniha mapující listopadové události včetně stávkových deníků Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (listopad 1989 – leden 1990). Stávkové deníky psala skupina studentů, která se aktivně podílela na přípravě a realizaci protirežimních protestních akcí na tehdejší VŠCHT (dnes UPa). Texty doplňují fotografie a ukázky dobové satiry. Publikace nabídne pohled na činnosti bývalých studentů a oživí kolektivní paměť. Z hlediska historie se stane cenným pramenem. Stávkové deníky se představí v úterý 19. listopadu od 10 hodin ve Východočeském divadle. Následovat bude představení „Tančírna“, které odráží běh dějin a reflektuje historické události 20. století, včetně předrevoluční společenské reality. Představení je určené pro Univerzitu Pardubice a její hosty.

Krátké videovzkazy s bývalými studenty Univerzity Pardubice, pamětníky listopadu 89, kteří promlouvají k současným studentům, poběží na sociálních sítích a na obrazovkách na fakultách. „Je to projev uznání a úcty k odvaze a zodpovědnosti těch, kteří nám všem chtěli dát možnosti svobody – tedy volby. A tu volbu nyní máme, celoživotním úkolem je naučit se s ní zacházet,“ vysvětluje prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Současně vzniká také mimořádné číslo časopisu Univerzity Pardubice, jehož obsahem budou rozhovory s osobnostmi, akademiky, ale i studenty, kteří na dobu před třiceti lety zavzpomínají.

Historicky první e-gamingové derby univerzit je za námi. Univerzita Pardubice zvítězila v napínavém souboji na půdě soupeře Univerzity Hradec Králové 2:1. Klání hráčů počítačových her v průběhu celého streamu sledovalo minulý pátek 1368 unikátních diváků, celkový počet zhlédnutí vyšplhal na číslo téměř 3000.

„Blízkost našich měst a univerzit vybízí ke spolupráci i k soupeření v jakémkoliv sportu nebo disciplíně,“ říká prorektorka Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Toto unikátní esportovní derby zaznamenalo velké množství pozitivních reakcí od všech účastníků. Celý průběh boje o historicky první titul byl streamován na adrese www.twitch.tv/esportsa přes deset hodin. Záznam z celého dne je zde stále k vidění. V jednu chvíli sledovalo živý přenos 151 fanoušků a další stovka diváků byla přímo v aule hradecké univerzity.

Na programu derby byly herní tituly Hearthstone, League of Legends a Counter Strike: GO, kdy v nich proti sobě stálo pět soupeřů na každé straně. Celý den začal velmi vyrovnaným zápasem v CS:GO, ve kterém utržila vítězství UHK. Zprvu v jednostranném zápase League of Legends pro UHK se vše změnilo. Tým UPCE esports otočil v posledních minutách průběh prvního zápasu a udržel se ve vedení i nadále. 2:0 v LoL dorovnalo průběh celkového derby na 1:1.

Hearthstone poté rozhodnul o celkovém výsledku derby 2:1 ve prospěch Univerzity Pardubice, která se stala vítězem historicky prvního esport derby na vysoké škole.

„Jde vlastně o standardní ligový sport, který v České republice zastřešuje meziuniverzitní Esportovní studentská asociace (ESA),“ vysvětlil v Česku stále populárnější aktivitu organizátor Roman Klíma, člen organizace Student Gaming Academy působící při hradecké univerzitě.

Prohlédněte si fotoreport z akce