Mezinárodní finanční skupina NN Group nabízí možnost studia na vybrané prestižní univerzitě v Holandsku s podporou stipendia NN Future Matters ve výši 5 000 eur.

Komu je nabídka určena?

Stipendium je určeno pro mladé lidi z České republiky (ale také Belgie, Bulharska, Řecka, Maďarska, Holandska, Polska, Rumunska, Slovenska, Španělska a Turecka), kteří v září 2020 zahájí magisterské studium v některém z těchto oborů: ekonomie, finance, řízení rizik, podnikání a data science. Nezbytnou podmínkou je, že student je prvním vysokoškolákem ve své rodině.

Jak se přihlásit?

On-line přihlášku, kterou najdete na www.studyinholland.nl/nnfuturematters, je nutné vyplnit do 2. dubna 2020. Na uvedeném linku najdete i další důležité informace.

Vzhledem k novým opatřením ohledně šíření koronaviru COVID-19, rozhodl rektor Univerzity Pardubice o zrušení prezenční (kontaktní) formy výuky, včetně konzultací
a zkoušek. Další informace naleznate v tiskové zprávě.  

Výuka pokračuje s využitím metod distančního vzdělávání. Akademičtí pracovníci poskytují informace a materiály pro samostudium v prostředí IS Stag. Elektronickou formou pokračují také konzultace k závěrečným pracím.

Doporučuji, abyste ani v nastalé situaci nepodceňovali své studium a elektronickou formou i nadále řádně komunikovali se svými vyučujícími.

Po odvolání mimořádných opatření jsem připraven aktualizovat Vyhlášku děkana „Organizace akademického roku 2019/2020“ tak, aby fakulta zajistila možnost řádného splnění požadavků vyplývajících ze studijních plánů.

Pro komunikaci se studijním oddělením využijte e-mail místo osobní návštěvy. Dokumenty zaslané ze studentských e-mailů dočasně nahrazují originály. Originály dokumentů studenti do studijního spisu doplní později, podle pokynů referentek studijního oddělení.

Mnoho studentů by rádo studovalo v zahraničí. Když přijde na podávání přihlášek, vynoří se spousta „ale“, která je od cesty odradí. Anežka Hájková, studentka FES, se nenechala žádnými pochybami zviklat a vydala se hned na dva zahraniční pobyty, na Madeiru a do Slovinska. O tom, co jí pobyty daly, se můžete nyní dočíst.

Kdy jsi vyjela na Erasmus+?

Šance vyjet na Erasmus jsem se chopila hned v zimním semestru druhého ročníku. Zalíbilo se mi to tak moc, že jsem přesně o rok později vyjela znovu.

Co tě vedlo ke studiu v zahraničí?

Táhlo mě porovnat odlišnosti výuky v zahraničí s českou univerzitou. Dále jsem chtěla nasbírat nové zkušenosti a zážitky, a hlavně si zlepšit anglický jazyk.

Dle čeho jsi vybírala destinaci?

Abych řekla pravdu, při svém prvním Erasmu jsem chtěla do tepla, proto zvítězila Madeira. O Madeiře se totiž říká, že je tam celoroční jaro. V prosinci bylo na Madeiře v noci okolo 18 stupňů. Když jsem si vybírala destinaci druhého Erasmu, chtěla jsem zkusit něco jiného než teplo a oceán, proto jsem zvolila krásnou přírodu a vysoké hory ve Slovinsku. Slovinsko je úžasné v tom, že vlastní 47 km Jaderského moře. Takže kdyby se mi po moři zastesklo, stačí hodinka jízdy z centra autem a jsem u moře.

Nebála ses?

Rozhodně ne, ale asi to bylo kvůli tomu, že se mnou vždy někdo jel. Teď, když se na to dívám zpětně, určitě bych jela i sama. Vždy jsem potkala spoustu milých lidí, kteří mi pomohli.

Byla jsi na Erasmu s někým, koho jsi už předtím znala? 

Při svém prvním Erasmu jsem se seznámila na příjímacím pohovoru s Milošem a zjistili jsme, že se hlásíme na stejné místo, takže jsme na Madeiru jeli spolu. Do Slovinska se mnou jeli tři kamarádi (dva z FES a třetí z FCHT) Další české studenty (nejen z UPCE) jsem potkávala často.

Co na tvoji cestu říkali rodiče?

Když mi přišlo potvrzení, že mě vybrali, mamka nebyla úplně nadšená. Říkala mi, ať jedu až v navazujícím studiu. Při mém druhém Erasmu už byli rodiče klidnější, protože věděli, že přijedu na Vánoce domů. Slovinsko bylo totiž pouhých 10 hodin cesty autobusem.

Co jsi studovala za kombinaci?

Na Universidade da Madeira jsem studovala pouze na ekonomické fakultě. Mimo předmětů jako Mezinárodní ekonomika nebo Finanční trhy jsem tam studovala Portugalštinu.

Na Univerza v Ljubljani jsem si zapsala předmět z právnické fakulty, Mezinárodní právo v kriminalistice, který mě hodně bavil. Hodina probíhala tak, že profesor přečetl nějaký kriminální případ a studenti spekulovali, kdo je vinen. Na ekonomické fakultě jsem studovala například Angličtinu pro ekonomy, a musím říct, že tenhle předmět mi neskutečně rozšířil slovní zásobu. Dále mě zaujal intenzivní předmět Projektový management, který byl 2x týdně po 3 hodinách a skončil před Vánoci. Nabídka předmětů zde byla pro zahraniční studenty velmi široká a pestrá.

Jak vypadala výuka na univerzitě?

Jelikož na Madeiře bylo okolo 60 „erasmáků“ a z toho asi jen 8 přijelo studovat ekonomiku, žádné cvičení neotevřeli. Pamatuju si, že jsem chodila na Statistiku, která byla vyučována v portugalštině. Naštěstí paní profesorka uměla anglicky a vždycky nám vše přeložila. Na nějaké předměty jsme museli udělat projekt na cca 15 stran a předmět byl tím uzavřený.

Ve Slovinsku mě výuka dost překvapila, protože se tam vůbec neřešilo, zda jste zahraniční student. Chodila jsem na předměty se Slovinci, kteří se rozhodli pro obor v angličtině a s ostatními studenty z celého světa, kteří do Slovinska přijeli studovat na prezenční studium. Další změnou bylo to, že projekty byly zahrnuty do celkové známky, ne jako u nás za zápočet. Konečná známka pak spočívala převážně z prezentace, z projektu a závěrečného testu. Celkově výuka ve Slovinsku byla velmi kvalitní. Všichni profesoři uměli perfektně anglicky a byli velmi vstřícní. Získala jsem další pohled na problematiku svého oboru.

A co ubytování?

Na Madeiře jsem bydlela na koleji a měsíčně jsem platila cca 155 EUR. Pokoj se sociálním zařízením sdílí 3 studenti a kuchyňku celé patro. Ceny byly srovnatelné s Českou republikou, ale vzhledem k mému velkému cestování grant od EU nestačil.

Ve Slovinsku jsem bydlela ve studentském domě cca 20 minut MHDčkem od centra a platila jsem 150 EUR. Majitel byl Slovinec, ale uměl česky. V centru je cena ubytování o hodně vyšší, někteří sehnali ubytování až kolem 300-400 EUR. Lublaň jako hlavní město je poměrně nákladné. Ne jenom ubytování, ale když to převedeme na českou míru, třeba pivo stálo kolem 3 EUR.

Kde ses stravovala?

Na Madeiře jsem chodila do menzy, kde jídlo stálo cca 2,5 EUR. Cena zahrnovala polévku, hlavní jídlo, vodu, housku, ovoce nebo jogurt. Dále v místních restauracích, kde cena byla taktéž přijatelná.

Ve Slovinsku mají tzv. systém boni. To znamená zlevněná jídla pro studenty. Tak jak u nás máme zlevněné jízdné, tam mají studenti zlevněné jídlo. Tato sleva se dala uplatnit skoro ve všech restauracích v hlavním městě, Lublani, ale také po celém Slovinsku. Což bylo super, protože jsem se často stravovala v restauracích, kam bych normálně nešla. Cena jídla v restauracích se pohybovala okolo 3-4 EUR a v ceně byla polévka, hlavní jídlo, ovoce nebo zeleninový salát, voda a některé restaurace podávaly i dezert. V některých bistrech bylo jídlo dokonce zadarmo.

Jak si se celkově domlouvala?

Na Madeiře, vzhledem k hodně turistické destinaci, místní mluvili anglicky. Ve Slovinsku mě překvapilo, že anglicky uměli snad i malé děti. Angličtina je tam hodně podporovaná a umí ji opravdu skoro každý. Asi je to taky díky tomu, že nemají nadabované filmy a seriály. Velmi často jsem v obchodech mluvila slovinsky, díky kurzu, který jsem absolvovala a taky podobností jazyka.

Jaká je hromadná doprava v místě studia?

Na Madeiře jsem používala GIRO kartu, kterou jsem si nabila na 10 jízd za 12,50 EUR. Určitě se to vyplatilo, protože jedna jízda stála skoro 3 EUR a nezáleželo, jestli jedete jednu či pět zastávek. Ve Slovinsku jsem si koupila měsíční lítačku, která stála 20 EUR a mohla jsem si jezdit kdykoliv a kamkoliv.

Měla si čas na poznávání země? Cestovala jsi?

Hodně výletů pořádal místní spolek ESN (buddy systém). Ať už na Madeiře nebo ve Slovinsku.  Na Madeiře s námi „badíci“ trávili celý semestr a jezdili s námi na výlety. Dokonce jsme dosud v kontaktu. Ve Slovinsku nám pomáhali na začátku studia a pak jsme cestovali sami s organizátory výletů od ESN. Na Madeiře jsem času na cestování měla poměrně hodně, celý ostrov jsem několikrát procestovala. Jednou jsme se vydali na 3hodinovou plavbu lodí na sousední ostrov Porto Santo.

Slovinsko mám také procestované, a dokonce jsem měla čas vyjet do sousedních zemí. Navštívila jsem hlavní město Chorvatska, a dokonce jsem se koupala v Jaderském moři. Dále jsem si vyjela zalyžovat do Rakouska.

Jaký je tvůj největší zážitek?

Když vzpomínám na Madeiru, vybaví se mně hned několik zážitků. V první řadě jsem si zkusila 3x surfovat a za jednu lekci jsem zaplatila pouhých 10 EUR. Nebo jsem si zkusila být barmankou ve studentském baru. Ke konci Erasmu jsme si půjčili auto i motorku a projeli ostrov křížem krážem. Ze Slovinska si odvážím zážitek z jezera Bohinj, kde jsem jezdila na kajaku. Dalším mým zážitkem byl 3týdenní intenzivní kurz slovinského jazyka za 3 kredity. Jelikož je to slovanský jazyk, nebylo těžké se ho naučit. Občas výuka byla i vtipná, například slovinsky „otrok“ znamená v češtině „dítě“.

Co ti Erasmus+ dal?

Erasmus mi dal spoustu nových přátel, se kterými jsem doteď v kontaktu. Osamostatnění se od rodiny, nespočet zážitků a spoustu nových znalostí ze studia na univerzitě.

A co naopak vzal?

Nedokážu si vzpomenout na jedinou věc, kterou by mi vzal. Když jsem se vrátila, vše tu bylo při starém. Jo vlastně jedna věc by tu byla, Erasmus mi vzal strach mluvit anglicky.

Chceš něco vzkázat studentům, kteří přemýšlí o studiu v zahraničí?

Určitě se nebojte, nic vám neudělá si aspoň přihlášku podat. Až budete přijati, budete natěšeni na nové dobrodružství, tak jako jsem byla já. Dalším plusem je, že dostanete grant od Evropské unie, takže si už jen stačí něco málo našetřit a můžete zažít nezapomenutelný semestr či dva v zahraničí.

Zaujal tě příběh Anežky? Chceš sám/sama studovat v zahraničí? Nebo jse a přihlas se. Potřebné informace hledej zde. 

Anežka Hájková studuje na Fakultě ekonomicko-správní třetím rokem bakalářský program Veřejná ekonomika a správa, specializaci Ekonomika pro kriminalisty a celníky. Na Erasmus+ vyrazila poprvé ve druhém ročníku v zimním semestru na Madeiru. Protože se vrátila nadšená, rozhodla se přihlásit znovu, tentokrát do Slovinska. Jak sama říká, studium v zahraničí jí otevřelo oči v mnoha směrech. Získala spoustu zkušeností a zážitků. Ráda by ve studiu pokračovala dál, v plánu má také zahraniční stáž, díky které by si ještě víc vylepšila svůj profesní životopis.

Až do konce března se mohou uchazeči o studium hlásit ke studiu na Univerzitě Pardubice. Vybírat mohou z humanitních, technických, ale i uměleckých oborů. Navíc se na škole otevírají obory zcela nové. 

Na šest fakult ze sedmi je možné stále podávat přihlášky. Vysokoškolské vzdělání lze získat na Fakultě chemicko-technologické, filozofické, ekonomicko-správní, elektrotechniky a informatiky, Dopravní fakultě Jana Pernera nebo Fakultě restaurování, která sídlí v Litomyšli.

Zajímavé a žádané studijní programy, obory a specializace nabízejí všechny fakulty.

Například pro příští akademický rok je úplně poprvé možné podat přihlášku k bakalářskému studiu v oboru Ekonomika regionálního sportu, novinkou je i magisterský program zaměřený na ekologii – Udržitelný rozvoj v chemii a technologie. Chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.

Univerzita přijímá přihlášky přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Součástí přihlášky je i uhrazení administrativního poplatku.  

Veškeré informace o oborech mohou uchazeči najít na stránkách jednotlivých fakult nebo na internetové adrese https://studuj.upce.cz/.

Univerzita neustále zlepšuje své studijní prostředí. V posledních letech se výrazně proměnil kampus, vznikla odpočinková místnost pro studenty, rekonstrukcí prošly i některé pavilony na kolejích. Studenti mají na kolejích bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara se bezplatně připojí i na wi-fi.

Studium na sedmi fakultách nabízí pardubická univerzita. Studovat na ní lze celé spektrum oborů od technických přes filozofické až po umělecké. Pro příští akademický rok mohou zájemci podávat přihlášky minimálně do konce března.

Univerzita Pardubice se snaží přinášet studentům stále nové možnosti. Novinkou je třeba bakalářský obor Ekonomika regionálního sportu, magisterský program Udržitelný rozvoj v chemii a technologie a chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.
Univerzita se už prezentovala na několika veletrzích a zájemcům o studium ukázala například nejnovější modely simulovaných pacientů Fakulty zdravotnických studií nebo virtuální realitu z Fakulty elektrotechniky a informatiky.

Fakulta zdravotnických studií přijímá přihlášky už jen týden

Do konce února mohou podat přihlášky uchazeči o studium na Fakultě zdravotnických studií, většina ostatních fakult je přijímá do 31. března, některé potom dokonce i později.
Zájemci o vysokoškolské vzdělání se mohou hlásit na filozofickou, ekonomicko-správní, chemicko-technologickou fakultu a také na fakultu elektrotechniky a informatiky. Nové studenty očekává také Fakulta restaurování, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií.
Právě o studium zdravotnických oborů v Pardubicích je velký zájem. Absolventi jsou ve zdravotnické praxi velmi žádaní a budoucí místo mohou získat už během studia. Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala, zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ řekl student Jan Černohous.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek.
„Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ řekl před časem za fakultu Josef Fusek.

Univerzita nabízí studentům celkem 137 oborů

Oblíbená je také celá řada oborů, například na filozofické fakultě či na fakultě ekonomicko-správní. Na to, jaká je při přijímacím řízení konkurence, se mohou zájemci o studium podívat na webové stránky univerzity. Tam podle oboru uvidí, jaká je v prezenční a kombinované formě procentuální úspěšnost uchazečů.
Univerzita v současné době nabízí vzdělání ve 137 studijních oborech v bakalářském, magisterském i doktorském stupni vzdělání. Studovat je možné v prezenční i kombinované formě.
Nerozhodnutí studenti mají ještě dostatek času, aby si vybrali obor, který by je mohl zajímat i z hlediska dalšího profesního uplatnění.
O budoucnost se nemusejí bát například absolventi dopravní fakulty. Díky zajímavým studijním oborům a pestré odborné činnosti nacházejí absolventi téměř stoprocentně okamžité uplatnění na trhu práce.
Absolventi pracují jako špičkoví experti pro výrobní, stavební, dopravní i obchodní a další společnosti. Také na této fakultě si zájemci mohou vybrat jak mezi studiem denním, tak kombinovaným.
„Studenti se učí komplexně – nejsou zavaleni pouze teorií, ale výuka probíhá rovněž v moderně vybavených laboratořích Výukového a výzkumného centra v dopravě, které bylo otevřeno v roce 2013,“ uvedla Lenka Machačová z pardubické univerzity.

Některé fakulty požadují potvrzení o zdravotní způsobilosti

Studenti se na Univerzitu Pardubice mohou přihlásit přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Potom musejí uhradit administrativní poplatek a některé fakulty chtějí také zaslání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Univerzita poté uchazeče vyzve k účasti na přijímacím řízení, součástí většiny z nich jsou přijímací zkoušky.
O přijetí či nepřijetí jsou uchazeči informováni poštou, ale sledovat přijímací řízení je možné taky online. Přijatí uchazeči potom musejí přijet do Pardubic na zápis.
V mnoha oborech se následně konají seznamovací nebo přípravné kurzy, kde se studenti mají možnost poznat, seznámí se s požadavky svých vyučujících a dozvědí se více o univerzitním studiu.
Prostředí se na univerzitě každým rokem zlepšuje. Rekonstrukcí prošly například některé koleje. Na všech pavilonech kolejí mají studenti bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara navíc i bezplatné wi-fipřipojení.
Na každém pavilonu je nyní na čtyřicet vysílačů. Během posledních tří let se počet vysílačů pro bezdrátový wi-fipřístup ztrojnásobil, letos je umístěno v areálech univerzity celkem asi 400 vysílačů.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat ještě na posledním dnu otevřených dveří na Dopravní fakultě Jana Pernera 7. března. 

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

S novým rokem přichází nový děkan Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Jan Stejskal říká, že má na co navazovat. Vylepšit by ale chtěl třeba zpětnou vazbu.

„Běžně se studentů ptáme. Používáme hodnocení výuky, různé dotazníky. Někdy se mi zdá, že se ptáme a už neslyšíme. Velmi dlouho trvá, než nějaké poznatky aplikujeme. Rád bych vytvořil prostor anebo platformy pro komunikaci a vzájemný dialog. Pro obě strany bude obohacující výměna informací a zjištění, v čem tkví potíže,“ říká.

My všichni jsme fakulta

Podle Stejskala jedině přirozeně spolupracující lidé vytváří prostředí pro kvalitní výuku a výzkum. „Rád bych se zaměřil na vnitřní prostředí fakulty, abychom byli fakultou se silnou kulturou založenou na kvalitě, spolupráci a respektu. Mám pocit, že se v současné době každý zaměřuje spíš na sebe. Jde o takový běžný trend naší společnosti. Naše fakulta ale bude přesně taková, jakou si ji společně vytvoříme.“

Své předchůdce nový děkan chválí. „Předchozí vedení fakulty udělalo velký kus práce, za což je potřeba mu výrazně poděkovat. Fakulta získala akreditace ve všech studijních programech, o které požádala. Jsme personálně i ekonomicky stabilní. Vytvářet vizi dalšího rozvoje takové fakulty je nepoměrně jednodušší, než kdyby byly nějaké problémy.“

Určující praxe

Jan Stejskal chce udržet výuku v souladu s požadavky trhu práce a 21. století. „Nástroje a způsoby by tedy měly odpovídat moderním pedagogickým trendům. Studenty bychom měli vést ke kritickému a kreativnímu přemýšlení, nacházení vlastních řešení a jejich obhajobě. Právě to současná praxe potřebuje a vyžaduje.“

Nedostatkem zájemců fakulta rozhodně netrpí. „Hlavně v oblasti bakalářského studia se situace zlepšuje. Zapsaných studentů přibývá. Fungují i nové studijní specializace jako Hospodářská politika a veřejná správa zaměřená profesně na obchodní inspekci, Finanční správa a Aplikovaná informatika se zaměřením na multimédia ve firemní praxi.“

Fakultu ekonomicko-správní čekají hned dva dny otevřených dveří, a to ve čtvrtek 30. ledna a v sobotu 22. února.

Poslechněte si rozhovor

Kdo je Jan Stejskal?

Ve funkci střídá po čtyřech letech děkanku Romanu Provazníkovou. Na fakultě zatím jako akademický pracovník vyučoval. Dlouhodobě se zabývá veřejnou a regionální ekonomií, soustřeďuje se na problematiku efektivnosti. Je autorem mnoha monografií a desítek publikací v časopisech a mezinárodních vědeckých konferencích. Zároveň působí jako předseda Akademického senátu Univerzity Pardubice.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice. 

Prochází se po mole a pak po večerech vysedává nad makro a mikro ekonomií. Nová Miss ČR Nikola Kokyová (20) totiž studuje Ekonomiku a provoz podniku na Fakultě ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Dívka, která osm let závodně tančila v latinsko-amerických a karibských rytmech, o svých kořenech neřekla do poslední chvíle soutěže. Nakonec se stala první dívkou, která má napůl romské předky.

Proč se dnes dívka přihlásí do soutěže Miss?

Soutěže krásy jsem s rodinou sledovala už od dětství a vždycky jsem si říkala: Tohle chci jednou zkusit. Ve čtrnácti jsem přihlásila se do regionální soutěže Miss Kolínska. Měla jsem číslo jedna, a získala titul první vicemiss. Shodou okolností jsem to stejné číslo měla i teď v Miss ČRa vyhrála jsem. Po několika letech jsem si říkala: Je ti dvacet, věnuješ se modelingu, není nejvyšší čas zkusit celorepublikovou soutěž? Pro modelku znamená dvacítka být skoro jednou nohou v důchodu. Svůj věk jsem brala jako životní milník. Zamyslet se nad tím, co v životě chci, co nechci, co je špatně, co je dobře. A tak jsem s velkou podporou rodiny i přátel nakonec odeslala elektronickou přihlášku.

Nebála jste se odmítnutí?

Během soutěže mě vůbec nenapadlo, že bych mohla vyhrát. Celou soutěží jsem si myslela, že to nevyjde. Musíte absolvovat více kol, není to tak, že jeden casting a hned finále. Prvním krokem bylo přihlásit se do soutěže, pak jít na casting, dostat se do semifinále, tady uspět, a postoupit do finále.  Než získáte korunku, musíte projít mnoha koly. Šla jsem to ale zkusit. Kdyby to nevyšlo? Říkala bych si, že mě v životě čeká nejspíš něco jiného.

Ale ono to vyšlo. Změnila vás soutěž?

Finále bylo na konci října, takže se z toho ještě vzpamatovávám. Pořád mi nějak nedochází, že jsem to vlastně celé vyhrála. Celou dobu jsem si říkala:Hlavně si to pojď užít, ať máš co vyprávět vnoučatům. To bylo takové moje motto. Ještě nedokážu říci, co se mi v životě změnilo, zatím se s tím vším seznamuji. Dozvídám se, co mě v tom následujícím roce čeká, organizace dalšího ročníku, reprezentace v rámci světové soutěže atd. Celé to trvalo sedm měsíců, takže mě to určitě v něčem posunulo. Nechci, aby si lidé mysleli, že jsem vyhrála a od teď budu namyšlená. Pořád stojím nohama na zemi. Považuji se za obyčejného člověka, kterému se jenom něco podařilo a může ho to posunout dál.

Je něco, co vás v soutěži překvapilo?

Popravdě jsem vůbec nevěděla, co čekat, i když jsem předtím absolvovala regionální soutěž krásy. Co mě ale určitě překvapilo, byla celá organizace. Jak organizátorka, tak produkční tým i majitelé k nám přistupovali na velice přátelské úrovni. Nenutili nás dělat něco, co bychom nechtěly. Za to jsem byla ráda, protože kolektiv u mě hraje velkou roli. Možná jsem si to i představovala tak, že si holky na soutěžích krásy trhají vlasy, ale tak to vůbec nebylo. Byly jsme kamarádky až do poslední chvíle a myslím, že je tomu tak i nyní. Vytvořily jsme si mezi sebou takovou „missí“ rodinu.

Jaké jsou vaše koníčky?

Od dětství jsem se věnovala tanci, latinsko-americkému a karibským tancům. Ty jsem dělala dokonce závodně. I ve finále miss jsem tancovala salsu a bačátu. Tanec je už součástí mého života, a i když se mu nyní nevěnuji tak, jak bych chtěla. Ale ráda si ve volném čase zatancuji. V rámci přípravy na miss a udržování postavy se mi nevyhnul ani kruhový trénink. Vedle něj a tance mám ráda moderování společenských akcí a točení reportáží, které jsem připravovala tři roky pro televizi Kolín a svoboda.info. Nakonec jsem se „zblbla“ do ekonomie.

Jak se dá „zblbnout“ do ekonomie?

Maturovala jsem z hotelnictví a cestovního ruchu a naše škola vyučovala i ekonomické předměty. Já se tak seznámila s účetnictvím, marketingem, managementem i ekonomií, mikrem a makrem, a z toho jsem také maturovala. Mikro a makro mi lezlo docela dobře do hlavy a bavilo mě. Maturita dopadla za jedna a já to chtěla studovat i dál. Ekonomika a provoz podniku není obor, který by byl striktně pouze o ekonomii. Jsem sice teprve ve 2. ročníku, ale vím, že z mojí fakulty je široké uplatnění. Z Kolína to mám do Pardubic hezky na trati, do Prahy jsem vůbec nechtěla. Až teď si k ní hledám cestu.

Jaký předmět je váš oblíbený?

V prvním ročníku se mi nejvíce líbila právě mikro a makro ekonomie. Také nauka o podniku a obecně ekonomika. Máme dobré učitele a doufám, že s dalšími ročníky se půjde více do praxe.

A co vám naopak nejde?

Nejhorší předmět je pro mě matematika. Ta pro mě byla ze začátku hodně složitá, ale pomohlo mi doučování.

Jak vás vnímají spolužáci, gratulují vám k úspěchu?

Ještě úplně ne, moc lidí to na univerzitě neví. Není to tady totiž jako na základní nebo střední škole, kde se každý s každým zná. Ale mám tady svojí partu, která od začátku soutěž sledovala. Podporu od kamarádů z univerzity mám i díky reportážím a článkům. Občas na mě lidé koukají, ale těžko říct, jestli je to zrovna kvůli tomu, že jsem Miss.

Jaký je váš životní vzor?

Mým vzorem jsou určitě rodiče. K nim vzhlížím každý den, zejména k tatínkovi, se kterým jsme si hrozně podobní. Spoustu věcí jsem po něm zdědila a jsem za to ráda. Když se rozhoduji, říkám si, jak by to udělal táta. A moje máma je moje podpora ve všem.

Byla jste od rodičů motivovaná i ke studiu na vysoké škole?

Určitě, zejména z tatínkovy strany jsem k tomu byla hodně vedená. Mě ani nenapadlo, že bych na vysokou školu nešla. Neuměla jsem si představit, že bych šla v devatenácti letech pracovat. Od rodičů jsem měla velkou podporu a motivaci. Jsem ráda, že mám možnost studovat. Ani po tom titulu miss to není jinak. Stále je pro nás doma vzdělání na prvním místě.

Takže zamíříte i na navazující studium?

Určitě to plánuji. Nyní však spíše přemýšlím nad bakalářskou prací a jsem zvědavá, jak to půjde i v rámci soutěže dohromady. Tento rok bude náročný. Vůbec ale nepřemýšlím nad přerušením nebo individuálním plánem.

Kde se vidíte za deset let?

Na molu asi úplně ne. Jak říkám, mojí prioritou je škola, takže nyní chci především dodělat bakaláře a posléze navazující studium. V budoucnu bych chtěla mít vlastní podnik. Modeling je můj koníček a věc, která mě momentálně naplňuje, ale určitě si nedovedu představit, že bych ho dělala celý život. Dokud to půjde, tak budu ráda, že se budu moci projítpo mole nebo se organizačně zapojit do dalšího ročníku soutěže. Něco nafotit, podívat se do ciziny. Ale nemyslím si, že by se v České republice dalo uživit pouze modelingem. A asi bych to ani nechtěla.

Práce v zahraničí vás neláká?

Nikdy jsem nebyla na dlouhé pobyty v zahraničí. Jsem ráda se svojí rodinou. Možná toho občas lituji, protože je dobré nasbírat zkušenosti mimo rodnou zemi. Díky vítězství v soutěži vycestuji v rámci světové soutěže. Ale odjet na dva roky do zahraničí za modelingem, to není úplně můj sen.

Mnoho českých misek posléze pomáhá v rámci charity a dobročinnosti. Přemýšlela jste, kam by vás to v tomto směru táhlo?

Dnešní mladá generace tráví vesměs hodně času u televize, na telefonech a neřeší vlastně žádnou pomoc. Já bych se chtěla věnovat dětem. Rodiče mi odmala kladli na srdce, abychom pomáhali druhým, takže jsem k tomu vedená. S charitou jsme se seznámily ještě před finále soutěže v rámci natáčení videí. Každá z nás si musela vybrat nějakou organizaci a já si tenkrát vybrala psí útulek v Kolíně, který znám už od základní školy. Když jsem o něm natáčela, byla jsem od jedné paní osočena, že jsem si vybrala zvířata, a nikoliv lidi. To se mě hodně dotklo. Doufám, že i díky titulu Miss budu mít větší možnost pomoct. Už jsem navštívila třeba Dětské centrum v Kolíně, kam jsem pozvaná i na vánoční jarmark.

To jde zřejmě ruku v ruce se vstupem do mediálního světa. Čtete si komentáře u článků?

První negativní komentář mě hodně zasáhl, protože si dost věcí beru k srdci. Není to úplně jednoduché, ale společnost i média takto fungují. Články rovnou vychází s negativním titulkem a lidé to vlastně chtějí, a to je smutné. Komentáře čtu a vždy si z toho snažím něco vzít. Ale postupně jsem dospěla k tomu, že to asi nemá smysl. Zvlášť po nahlédnutí do profilu některých lidí na sociálních sítích. Většinou píší ti, co nikdy nic nedokázali a ani se nesnaží dokázat. Mají nudný život, a proto možná řeší druhé. Věřím ale, že se vůči tomu víc obrním.

O vašem etnickém původu nikdo v soutěži nevěděl?

O svém původu ani moc nemluvím. Nemyslím si, že je v dnešní době podstatné někam přijít a říct já mám romský původ. Není to o tom, že bych se za něj styděla, to vůbec ne. Jsem ráda, že jsem napůl Romka, protože jsem díky tomu jiná. A možná díky tomu jsem v soutěži zaujala. Prostě jsem taková a myslím si, že by se mělo pohlížet na lidi, podle jejich komunikace, vyjadřování, schopností, dovedností, vzdělání. Také na druhé takto pohlížím. Neřeším, jestli je žlutej, modrej nebo fialovej. Když mi je ten člověk sympatický, tak se s ním bavím. Kdyby mi někdo napsal, ať jdeme na kafe, asi bych jako první neřešila, jaké je národnosti nebo původu.

Chtěla byste změnit pohled české společnosti na Romy?

Docela ráda. Znám totiž mnoho Romů, kteří jsou úspěšní, vzdělaní a od kterých by si mohli brát ostatní lidé zkušenosti a ponaučení. Setkávám se s názory, že tato komunita nechodí do práce, žije na sociálních dávkách, doma to mají špinavé, děti nechodí do školy, jsou zanedbaní. Mrzí mě, že jsou Romové házeni do jednoho pytle. Já nemám úplně romskou rodinu, mám pouze tatínka s romskými předky. A tatínek je vzdělaný člověk s několika tituly. Pracoval v armádě, nyní je na Krajském úřadě Středočeského kraje a kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu. Můj brácha bude nyní končit práva. Ale není to pouze moje rodina, v Česku je mnoho úspěšných Romů. Nemyslím si, že bych mohla ovlivnit názor na romskou komunitu. Navíc je tu mnoho otázek, co by měl řešit také stát třeba v rámci bydlení. Doufám, že inspiruji romské děti a mladistvé, kteří si mohou říct: Ona to dokázala, i když má romský původ. V soutěži to také nevěděli. A já se snažila, aby mě poznali takovou, jaká jsem.

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.