Do zahraničí vyjíždějí studenti nejčastěji s programem Erasmus+. Mnozí z nich se do něj ale nakonec nepřihlásí. Strávit v cizině celý semestr je pro ně dlouhá doba. S Jazykovým centrem ale mohou na návštěvu cizí univerzity vyrazit i na kratší dobu. Zážitky se zhustí do jednoho týdne a napříč celou Evropou.

Anglický Preston, německý Weiden, španělské Alicante, švédská Uppsala nebo třeba Jihoafrická republika. Tam všude se pardubičtí vysokoškoláci podívali a zažili univerzity na vlastní kůži. Program měli přitom nabitý: přednášky a workshopy na cílových univerzitách, exkurze, setkání se zajímavými lidmi nebo práce na projektech v mezinárodních týmech.

„Kdybych někdy měla šanci jet znovu, tak rozhodně pojedu. Bylo to jednoduše úžasné a dalo mi to nový rozhled,“ říká studentka Natálie Farbárová, která se nedávno z takového pobytu vrátila. „Množství nových věcí, znalostí, názorů, kontaktů a vzpomínek získaných během dnů v Prestonu bylo za hranicí mých představ. Vidět jinou univerzitu tak zblízka rozvinulo můj zájem o vzdělání,“ dodává Natálie. Nejúžasnějším zážitkem bylo setkání s Lady Milenou Grenfell-Baines, jednou z tzv. Wintonových dětí, a také s primátorem města Preston.

Povídání se zajímavými lidmi, které studenti běžně nepotkají, patří k mnoha výhodám krátkodobých pobytů. „Studenti mají unikátní možnost poznat jinou univerzitu, zkusit, zda obstojí v cizojazyčném prostředí, porovnat výuku s tím, co znají z domova, a otestovat své komunikační dovednosti,“ popisuje výhody Zuzana Bezdíčková z Jazykového centra. Právě to zaštiťuje program Language and Culture Scheme.

A jak se stát jeho součástí? Stačí se přihlásit do výběrového řízení, napsat motivační dopis a uspět v krátkém pohovoru. „Studenti musí prokázat jazykové schopnosti, a to jak znalost cizího jazyka a komunikativnost, tak schopnost spolupráce s ostatními. Klíčovým aspektem je i dobrá reprezentace naší univerzity,“ vyjmenovává podmínky Zuzana Bezdíčková. V Jazykovém centru studentům ochotně poradí nebo se mohou informovat přímo na jejich webu.

Je mu dvacet let, studuje Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice a k tomu ještě pardubickou konzervatoř. Hraje totiž na varhany. Jeho spolužáci nejspíš ani netuší, že studují s vítězem prestižní mezinárodní soutěže varhaníků v anglickém Maidstonu. Přestože další hudební souboje čekají Ondřeje Smolíka až v létě, diář má plný už teď. Hraním na mších a svatbách.

Jak se dvacetiletému klukovi podaří vyhrát náročnou soutěž varhaníků v Anglii?

Je to shoda náhod a okolností v kombinaci s roky systematické práce na něčem, co vás baví a v čem se chcete zdokonalovat.

Varhany si s sebou, na rozdíl od jiných nástrojů, nikdo nevozí. Jaké to je hrát na hudební nástroj, který vidíte poprvé?

Každý nástroj je unikátní a na každý se hraje trochu jinak. Když člověk jede hrát na nástroj, který nezná, je to vždy trochu stresující, protože se musí na místě velmi rychle přizpůsobit. Na tamní varhany se mi hrálo příjemně až na fakt, že hrací stůl byl dost daleko od píšťal. To má za následek, že než se informace o stisknuté klávese na hracím stole přenese k píšťale, trvá to poměrně dlouhou dobu. A když člověk hraje rychlé skladby, je to nepříjemné.

Prý jste se na soutěž připravoval úplně sám.

Tato informace není úplně pravdivá, na soutěž mne připravoval můj profesor Josef Rafaja. Pravdou je, že soutěž jsem si sám našel a sám si také vše zařídil. Bez odborného vedení by to ale opravdu nešlo.

Když se pro účast v takové soutěži rozhodnete, jak náročné to je?

Soutěže většinou vyžadují velmi náročnou přípravu, zvlášť když jsou vícekolové. Soutěžící postupují do vyšších kol a v každém z nich určitý počet soutěžících vypadne. Znamená to také více hodin čistého času hraní, protože se mění i repertoár. Připravit se na takovou soutěž zabere dlouho, někdy trénujete i více let.

Jak soutěž probíhá?

Nejdřív probíhá takové „předkolo”, v rámci kterého soutěžící buď zašlou své životopisy, nebo nahrávky, jak hrají, nebo oboje. Na základě těchto podkladů se vybere vyhovující počet soutěžících. Ti mají potom přidělený určitý čas na přípravu na místním nástroji (za předpokladu, že se hraje jenom na jeden). Pořadí soutěžících se losuje buď na místě, nebo předem vylosuje pořadatel. Po poradě poroty potom bývá slavnostní vyhlášení.

Vy jste vyhrál a v létě vás za odměnu čekají dva recitály v Anglii. Těšíte se?

Na recitály se moc těším. Hrát v zahraničí je skvělá příležitost, jak získat zkušenosti, stejně jako navázat nové kontakty. Navíc v životopise jsou takové věci velmi důležité.

Čím si vás varhany získaly?

Určitě svou monumentalitou, složitostí i praktickým využitím. O monumentalitě asi mluvit netřeba, o složitosti se ještě zmíním. Praktické využití by možná mohlo mnohé překvapit. Varhaník nalezne uplatnění například při doprovodu bohoslužeb, svateb, pohřbů, křtin nebo při významných událostech. Je navíc zcela kompetentní vyučovat, a to jak hru na varhany, tak hru na klavír. Varhaníci se také většinou dobře orientují v hudební teorii, mnoho z nich proto na školách vyučuje i hudebně teoretické předměty.

Jak dlouho na ně hrajete?

Zase tak dlouho ne. Odmala hraji na klavír, což se hodí umět. Dokonce při studiu konzervatoří i akademií mají varhaníci povinné studium klavíru. Na samotné varhany hraji asi čtvrtým rokem.

Je těžké se to naučit?

Hrát na jakýkoli hudební nástroj je velmi těžké. Varhany jako nástroj jsou velmi náročné na koordinaci pohybů, protože se hraje doslova všemi končetinami.

Jak to při hře vypadá?

Určitě si všichni umíme představit klaviaturu – klávesy na klavíru. Varhany často mívají takových klaviatur, ve varhanní terminologii „manuálů”, více nad sebou. Málokdo ví, že varhaník hraje i nohama. Varhany mají jednu takovou klaviaturu rovněž pro nohy. S tím souvisí také fakt, že varhaník čte tři notové osnovy najednou, je to tedy i poměrně náročné na přemýšlení.

Pomáhá vám v tom přemýšlení nějak váš obor - matematika?

Osobně si myslím, že matematika rozvíjí člověku myšlení. A protože je myšlení v hudbě třeba, určitě se tyto dva směry navzájem propojují. Když má člověk vytrénovanější hlavu, rychleji například čte notový materiál, učí se nové věci apod. Konkrétně mezi hudbou a matematikou navíc existuje určitý vztah. Zejména v dřívějších dobách existovalo přímé propojení těchto dvou věd. Vezměme si například Pythagora, který harmonii světa spatřoval v tom, že je v něm vše uspořádáno podle číselných vztahů, a důkaz o tom hledal v hudbě. V hudbě, resp. v harmonických souzvucích, hledal matematické vztahy. Zajímavá je např. i Pythagorova „hudba sfér“ či „pythagorejské kóma“.

Co nejraději hrajete?

Nedá se říct, že bych něco hrál raději než něco jiného. Od J. S. Bacha až po soudobé autory, kterým byl například P. Eben, máme k dispozici ohromné množství krásné hudby. Obecně ale nemám rád soudobou mainstreamovou hudbu a na varhany ani na klavír ji nehraji.

Skládáte i vlastní skladby?

Neskládám, ani se k tomu v tuto chvíli nechystám. Při doprovodu obřadů provádím určité improvizace, což může možná vzdáleně připomínat skladbu. Skladby jako takové ale neprodukuji.

Kolik hodin denně cvičíte?

Záleží hodně na situaci – jestli něco „hoří” nebo ne. Za normálních okolností ale tak tři hodiny denně.

A když nejste na konzervatoři, jste na Fakultě ekonomicko-správní?

Dalo by se to tak říct. Snažím se ale dělat i jiné věci, rekreačně plavu nebo chodím běhat.

Jak jde dohromady hra na varhany se studiem ekonomie?

Myslím, že dobře. Jsou to dva úplně odlišné světy, ale jeden ve druhém odpočívá a inspiruje se.

Dá se obojí stíhat?

Na fakultě máme naštěstí možnost skládat si rozvrh a na konzervatoři mi hodně vychází vstříc. Problém jsou trochu předměty, na které je třeba soustavně vytvářet nějaké seminární práce, to člověka docela brzdí.

Co na to říkají vaši spolužáci z FESky?

Pár lidem jsem říkal, že studuji ještě konzervatoř. O soutěžích moc nemluvím.

Co vás naopak baví na ekonomii?

Nejdřív musím zmínit, že mě fascinuje naprostá odlišnost obou světů – ekonomického a hudebního. Konkrétně na ekonomii mne baví její využitelnost do praxe. Vědět (samozřejmě do určité míry), jak funguje ekonomika, banky, pojišťovny, účetnictví, získat pojem o daních či právu, je do běžného života velmi přínosné.

Nechystáte se třeba také na nějakou ekonomickou soutěž?

Pokud by se naskytla příležitost zúčastnit se nějaké zajímavé soutěže v něčem, v čem se zrovna orientuji, klidně bych se zúčastnil. Na střední škole jsem třeba v rámci středoškolské odborné činnosti soutěžil se svým projektem na téma inflace. Problém je samozřejmě opět s časem, kterého je neustále nedostatek. Zejména teď, kdy mne čeká třetí ročník, bakalářská práce a státnice, nevím, zda bych toho byl schopen. Soutěžím se ale rozhodně nebráním.

Už jste přemýšlel o tom, čím jednou budete?

V tuto chvíli si myslím, že hudba bude spíš jen koníček a přivýdělek, kdy si zahraji na koncertech nebo svatbách. Věci se ale mohou změnit. Pokud mě chytne pedagogická nálada, můžu se stát učitelem se vším všudy.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Teď mám do července relativní klid, který samozřejmě trávím zejména pečlivou přípravou na další akce. V červenci budu mít recitál v anglickém Rochesteru. V srpnu bych měl jet do Německa na interpretační kurzy a hned potom letět na soutěž do Irska. Do konce roku mě čeká soutěž českých konzervatoří v Brně a pak mezinárodní varhanní soutěž v Polsku.

Budete hrát někdy i doma?

V listopadu budu hrát v Liberci. Bude to slavnostní koncert se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice k příležitosti uvedení nově zrekonstruovaného nástroje do provozu. Se stejným orchestrem vystoupím i v Sukově síni v Pardubicích. Bude toho ještě mnohem víc. Všechny tyto aktivity navíc provází pravidelné činnosti jako hra menších koncertů, výuka, hra mších nebo svatbách.

Student a mladý varhaník Ondřej Smolík pochází z Liberce. Druhým rokem studuje Fakultu ekonomicko-správní obor Ekonomika a provoz podniku a k tomu Konzervatoř Pardubice – varhany u prof. Josefa Rafaji a klavír u prof. Jitky Fowler Fraňkové. Hudba je jeho velkým koníčkem. Na klavír hraje odmala, na varhany asi čtyři roky. Zpravidla cvičí tři hodiny denně. Dokáže zahrát ledacos, nemá rád soudobou mainstreamovou hudbu a vlastní skladby zatím neskládá. Letos v březnu se v anglickém městě Maidstone zúčastnil mezinárodní soutěže pro varhaníky do 21 let. Soutěžil v nejvyšší kategorii („advanced”) se skladbami J. S. Bacha a P. Ebena a vyhrál. Kromě finanční odměny získal pozvánku na dva samostatné recitály. První se uskuteční 13. 7. v katedrále v Rochesteru, druhý následuje v kostele sv. Jiří v Londýně na Hannoverském náměstí. Kromě toho si zahraje na několika koncertech, mších či svatbách.

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.

Odborníci z Fakulty ekonomicko-správní budou poprvé řešit veřejnou zakázku v oblasti dostupnosti bydlení v krajském městě. Nasbíraná data by měla ukázat, jak se žije různým skupinám obyvatel v Pardubicích. Podrobné analýzy bude zpracovávat tým sociologa Jana Mandyse a do výzkumu se zapojí i studenti.

Fakulta ekonomicko-správní uspěla ve výběrovém řízení na zakázku, kterou vypsal přímo Magistrát města Pardubice. Jejím úkolem bude zpracovat analýzu v oblasti bydlení ve městě Pardubice. A to na základě dostupných statistických, demografických, socioekonomických dat a realizovaného kvalitativního a kvantitativního sociologického šetření. Její výsledky pomůžou zjistit, do jaké míry je bydlení pro různé skupiny obyvatel města dostupné a s jakými obtížemi se při zajištění bydlení obyvatelé Pardubic nejčastěji setkávají. 

V týmu budou i studenti

„Celkem předpokládáme, že se zapojí přibližně tisícovka respondentů, a to jak v kvalitativním tak v kvantitativním výzkumu. Jedná se o velmi rozsáhlou zakázku. Fakulta si váží příležitosti ukázat, že je schopna spolupracovat s místní samosprávou na té nejvyšší úrovni,“ říká Mgr. Jan Mandys, Ph.D., který za Fakultu ekonomicko-správní tým povede.

„Součástí týmu budou i studenti. Ti už během tohoto semestru poznají, jak vypadá sociologický výzkum v praxi a místo setkávání na seminářích v učebnách vyrazí do terénu,“ dodává Mandys. Kromě studentů se zapojí i akademičtí pracovníci z Fakulty filozofické, kteří rozšíří tazatelskou síť.

Město je skvělé pro život

„Velký vliv na celou problematiku má pohyb obyvatelstva a jeho věková struktura. To si magistrát města dobře uvědomuje a právě problematiku bydlení na svém území hodlá řešit,“ vysvětluje aktuální problém Mandys.

Populace sice stárne, ale Pardubice jsou stále atraktivním místem pro život. A to se odráží do poptávky po bydlení. „Výsledky proto poslouží jako výchozí analytický dokument pro plánování a nastavení bytové politiky města v chystané nové strategii bydlení pro město Pardubice,“ uzavírá Jan Mandys.

Veřejná zakázka poprvé

Nejedná se přitom o první zkušenost fakulty s podobným výzkumem. Nikdy však nebyl realizován jako veřejná zakázka. Ta musí být zpracována do konce letošního října. Do celého procesu hodlá tým Jana Mandyse vedle veřejnosti zapojit i vybrané politiky, úředníky napříč zainteresovanými odbory a další instituce v Pardubicích jako například Český statistický úřad, Úřad práce či Českou správu sociálního zabezpečení.

Jít studovat Fakultu elektrotechniky a informatiky byl pro Honzu Hovada zpočátku jen experiment. Když zjistil, kdo je a kam směřuje, pokračoval v magisterském a doktorském studiu na Fakultě ekonomicko-správní. U studentů ho však zarazila mizerná znalost cizích jazyků, a tak se rozhodl to změnit. Vstoupil do světa on-linu, založil web prectime.cz a k dnešnímu dni pomohl již 50 tisícům studentům zlepšit angličtinu, němčinu a španělštinu.

Co jste na univerzitě studoval?

Abych řekl pravdu, tak jsem na konci střední nevěděl, kam se vrhnout konkrétně dál. Byl to tedy spíše experiment s jedinou jistotou, počítače mě vždycky bavily. Prvně jsem studoval tříletý obor Informační technologie, kde jsem se hodně trápil s programováním. Po jeho dokončení jsem se rozhodl přejít na Systémové inženýrství na Fakultě ekonomicko-správní, abych zde dokončil své pětileté studium. Mezitím jsem potkal člověka z Googlu, který mi vysvětlil programování během dvou dnů naprosto jiným způsobem. Inspiroval a motivoval mě natolik, že jsem měl důvod studovat doktorský program v oboru Aplikovaná informatika.

Už odmala vás to táhlo k počítačům?

Celé dětství jsem proseděl u počítače, byla to vždy moje vášeň, kterou mnozí opovrhovali a snažili se mě od klávesnice odtáhnout. Od raného věku jsem tedy stavěl své počítače, luštil ceníky všech prodejců po republice, hrál on-linové hry a později dělal i produktivnější věci napříč různými obory.

Čím vás oslovila právě pardubická univerzita?

V dané době jsem pracoval pro německou firmu v místě mého bydliště kousek od Krkonoš. Zároveň jsem často létal pracovně do Číny a USA. Na zahradě stavěl hvězdárnu, protože jsem se věnoval focení hlubokého vesmíru. Pardubická univerzita byla jasná volba především díky možnosti snadného dojíždění.

Jak vzpomínáte na školu?

První tři roky byly náročné. Přes den jsem byl ve škole, v noci na hvězdárně a často jsem měl i pracovní cesty různě po světě. Nebýt spolužáků, pravděpodobně bych bakalářské studium nikdy nedokončil. Druhá část cesty byla mnohem příjemnější, protože jsem věděl o trochu více, kdo jsem a kam směřuji. Magisterské a doktorské studium byla vlastně výhradně zábava kombinovaná s celou řadou mých aktivit mimo školu. To pro mě bylo důležité. Mít kontakt s praxí.

Jste autorem vzdělávacího projektu prectime.cz, který pomáhá lidem zlepšit třeba angličtinu. Co vás motivovalo ho založit?

Největším motorem byla absence práce s motivací, inspirací a moderními metodami při výuce (neurověda, psychologie, práce s člověkem jako takovým). Vzhledem k jasné představě byl svět on-linu jasnou volbou s možností plošného zacílení na celou ČR. Během doktorátu jsem viděl, že znalost cizích jazyků je mezi studenty dost mizerná a tím je pro studenty omezený i přístup ke kvalitním informacím ze zahraničí. Zároveň jsem potkával mnoho lidí v praxi, kteří měli plný kufřík certifikátů, ale báli se mluvit. Chtěl jsem změnit pohled na výuku nejen jazyků, ale i jako celku. Tak aby si každý při vzdělávání dobře vedl na všech úrovních.

Jak dlouho trvalo, než projekt spatřil světlo světa?

Bylo to vcelku šťavnaté. Dva roky před zahájením tvorby prectime.cz jsem zkolaboval z přepracování a dával se dlouhou dobu do kupy. Přečetl jsem mezitím 700 knih, vyzkoušel řadu experimentů, jak na sobě, tak později na svých klientech, a začal jsem přemýšlet, jak žít dál. Opustil jsem svoji práci, svůj byt v Pardubicích a nechal za sebou svůj starý život. Druhý den po získání doktorského titulu v jednom z nejpoptávanějších oborů na trhu jsem se šel přihlásit na „pracák“, abych ušetřil alespoň na zdravotním. V té době o nás již psali přední média, ale neměli jsme stále produkt. Trvalo půl roku, než jsme vše nastartovali pomocí crowdfundingu a bylo možné dělat v poklidu to, co nás baví. Tzn. vyplatit si svoji minimální výplatu, mít co jíst, kde spát a být pánem svého času. Nic víc nebylo potřeba k tomu, aby se produkt co nejvíce optimalizoval.

Zapojením do projektu slibujete zlepšení za tři měsíce během pouhých 15 minut denně. Na jaké metodě je výuka založena?

Používáme celou řadu metod z psychologie, neurovědy, metalearningu (efektivního učení). Vše kombinujeme s analýzou velkých dat, kdy analyzujeme 30 000 knih a textů, v kterých hledáme ty důležité vazby. K tomu všemu přidáváme i umělou inteligenci (AI) a všechny texty či interaktivní cvičení namlouváme v mnoha přízvucích právě pomocí AI.

Kolik lidí vašimi kurzy už prošlo?

K březnu 2019 máme za sebou více než 50 000 studentů.

Co potřebuji, abych se mohla zapojit?

Stačí počítač, telefon, připojení k internetu a případně i aplikace Skype. Svým studentům totiž platíme rozhovory s rodilými mluvčími, které probíhají právě přes internet na pravidelné bázi během samotného kurzu.

Kromě angličtiny nabízíte výuku i jiných jazyků. S kolika lidmi spolupracujete?

Nechceme dělit výuku do různých balíčků, to se nám nelíbí. Aktuálně nabízíme angličtinu, němčinu a španělštinu. Studenti mají přístup ke všem jazykovým kurzům a mohou se mezi nimi přepínat. Prezenčním studentům do 26 let vycházíme extra vstříc a nabízíme jim i dodatečné slevy. Spolupracujeme s mnoha lidmi, ve většině případů na dálku. Nemáme žádné kanceláře a trvalé prostory. Pracujeme on-line, žijeme off-line.

Jak moc je náročné starat se o takový portál?

Záleží, jak si to člověk nastaví. Mojí prioritou je mít časový prostor pro kreativní práci. Pro práci, která pomůže lidem vyřešit jejich problém, a mě bude ona tvorba co nejvíce bavit. Mám rád automatizaci, takže se snažím většinu stereotypních úkolů přenechat strojům. I tak je ale náročné udržovat své znalosti neustále aktualizované a být připravený řešit problémy na mnoha frontách od programování webových i mobilních aplikací, správu serverů, big data analýzy, marketing, účetnictví, support a další.

Pracujete v současné době na nějakém jiném projektu, nebo vás plně zaměstnává prectime.cz?

Pracuji na více projektech, které mi dávají smysl. Velmi pečlivě si vybírám, kam investuji svých cca 5 efektivních pracovních hodin denně. Vytvářím projekt bettermind.cz, kde pomáhám lidem pracovat se stresem za 30 dnů. Vedu své klienty v rámci projektu metalearning.cz. Zdarma vytvářím obsah z knih a experimentů, které provádím na Youtube metalearning_cz. Část svého času dávám zdarma lidem, kteří mají existenční problémy týkající se stresu. K tomu pomáhám vytvářet on-line projekty ostatním zajímavým lidem včetně plného naprogramování platformy a vedení. Obecně se ale stále pohybuji v oblasti vzdělávání.

Vracíte se někdy do Pardubic?

Jednou za čas se zastavím navštívit bývalé kolegy a spolužáky. Je v tom určitě trocha nostalgie.

Spolupracujete s univerzitou?

Aktuálně s fakultami nespolupracuji, možná někdy v budoucnu, cesty se různě kříží v ten správný čas.

Chcete něco vzkázat současným i budoucím studentům?

Experimentujte a vnímejte, co vás baví, uvědomte si, kdy opravdu žijete. Pokud to najdete, pomozte v oné oblasti i dalším lidem. Když to uděláte dobře, jako vedlejší efekt přijde celá řada zajímavých příležitostí a možností.

Co plánujete dál?

Věci se dějí tak nějak rychleji, než bych si představoval. Díky tomu mám hrubý přehled na max. 6 měsíců, ale upřímně, často nevím, co bude za týden. Můj plán je ale vcelku jednoduchý, jít každý den spát s tím pocitem, že bych daný den neměnil. V současné chvíli tento pocit nacházím ve vzdělávání, pomáhání lidem a tak trochu nomádském způsobu života, kdy díky charakteru své práce mohu volně cestovat.

Jan Hovad (32) je absolventem bakalářského studia Fakulty elektrotechniky a informatiky. Na Fakultě ekonomicko-správní se postupně dopracoval až k doktorátu a titulu PhD. ¨Už na škole ho uchvátil svět on-linu a jeho parketou se stalo vzdělávání lidí v různých rovinách. Před třemi lety s kamarádem založil vzdělávací web prectime.cz, který se zaměřuje na výuku angličtiny, němčiny a španělštiny. Chtěl jím změnit pohled na výuku nejen jazyků, ale i jako celku. Tak, aby si každý při vzdělávání vedl dobře na všech úrovních. K letošnímu březnu těmito kurzy prošlo na 50 tisíc studentů. Kromě tohoto pracuje ještě na několika dalších projektech najednou. Spolupracuje s mnoha lidmi. Ve většině případů na dálku, nemá totiž žádnou kancelář. A díky tomu může cestovat po celém světě. 

Facebookové komentáře na její cupcaky jsou plné superlativů. Prý jsou ty nejlepší široko daleko a jejich design je dokonalý. Mimochodem chutnají skvěle. Kvůli nim začala také Barbora Jechová (21) studovat na Fakultě ekonomicko-správní. Vstává v pět hodin, aby dobroty dokončila, a své podnikání nestaví ani tak na výdělku, jako na rozdávání radosti jiným.

Neměla byste ráno dospávat spíš večírek s přáteli, než stát u rozpálené trouby?

Peču už večer.  Připravuji si korpusy a krémy dělám ráno, snažím se dát zákazníkům nejvyšší kvalitu a chci, aby mé produkty byly co nejčerstvější. Je pravda, že jsou dny, kdy v kuse spím jen tři hodiny. S přáteli na večírky samozřejmě chodím, ale dospávání musím následně oželet. Je to něco za něco, vybrala jsem si cestu disciplíny a seberealizace.

A pak jdete do školy?

Do školy chodím třikrát v týdnu, od čtvrtka do neděle pak peču. Například v červnu mám zakázek hodně, protože je nejvíce svateb. Naopak leden je klidnější, protože si každý dává předsevzetí, že nebude jíst sladké, a bude hubnout.

Studujete obor Management malých a středních podniků. Pomáhá vám studium v podnikání?

Cupcaky jsou právě ten důvod, proč jsem začala studovat na Univerzitě Pardubice. Chtěla jsem porozumět věcem, které se mi budou pro mou profesi do budoucna hodit. Podat přihlášku ke studiu na FESku jsem se rozhodla pár týdnů před termínem. Původně jsem o svém povolání měla jiné představy.

Chtěla jsem být bytová designérka, žurnalistka, věnovat se psaní a dalším kreativním věcem. Nikdy mě nenapadlo, že se nakonec rozhodnu pro studium školy, kde je matematika, statistika a účetnictví. Každý den sama sebe překonávám, abych se ve studiu udržela. Ale vím, že to má smysl. Už teď mi škola hodně dala. Získala jsem spoustu informací, které využiji ve svém podnikání.

Kde se nápad na podnikání zrodil?

Neměla jsem v úmyslu s cupcaky podnikat, postupně se to vyvinulo. Původně jsem začala péct pro své kamarády, ale mé produkty zachutnaly i zcela cizím lidem. Založila jsem si facebookovou stránku s tím, že se občas někdo ozve, netušila jsem však, že se to rozjede až takhle. S dalšími a dalšími objednávkami jsem si už musela založit živnost.

Jaký byl váš první cupcake?

Koupila jsem si předpřipravenou směs v supermarketu. Stačilo přidat jen vodu nebo vajíčko a smíchat. Jsem dost kreativní, takže jsem chtěla hlavně zdobit. Tenkrát jsem si svůj první výtvor vyfotila, ale když jej porovnám s tím, co dělám teď, tak se úplně zhrozím. Ale zase vidím ten posun. Tu fotku mám dokonce na Facebooku s popiskem, jak se mi cupcake moc líbí. Přitom je to naprostá hrůza (smích).

Čím jsou ty vaše tak vyhlášené?

Sama úplně nevím, ale je na tom možná vidět, že mám k nim hlubší vztah a své produkty vyrábím opravdu srdcem. V mém okolí dělá cupcaky hodně lidí, ale zákazníci chodí a vracejí se ke mně. Přidaná hodnota je možná v tom, že je nedělám ani tak pro vlastní obohacení, ale pro potěšení ostatních.

Ochutnáváte i cizí cupcaky?

Vlastně je vůbec nejím. Ani cizí ani ty svoje. Když mi ukážete fotky cupcaků, přesně vám řeknu, který kdo dělal. Rukopisy mám nakoukané. Já chci být jiná! Při pečení ochutnám jen korpus, ale krémy nikoliv.

Pak teda nerozumím tomu, jak můžete vyladit chuť.

Zezačátku jsem hodně spolupracovala se svojí maminkou. Ona ochutnávala krémy a já korpusy, pak jsme vše ladily dohromady. Ty recepty mám už v hlavě, používám je automaticky. Vím, kolik čeho kam dát a vím, že to bude vždy stejné.

Jinak maminka mě hodně podporuje a stará se o organizační věci. Chystá nádobí a připravuje podobu stánku na různých akcích. A i když mamku miluju, pečení bych jí nikdy nesvěřila, tohle není její parketa (smích).

Sladké nemusíte?

Čokoládu si dám, ale krémy, dorty a šlehačky nemusím. Zbožňuji brambůrky a mí kamarádi už vědí, co mi mají k narozeninám přinést.

Proč teda nepečete slané varianty?

Tak to je přesně ono, co bych chtěla v budoucnu realizovat. Na food festivalech za mnou často chodí muži a ptají se i na slané cupcaky s masem. Vážně do budoucna uvažuji o tom, že tohle by mohl být další podnikatelský tah a směr, jakým bych se mohla vydat.  Mám teď hlavně plán udělat si bakaláře na Fakultě ekonomicko-správní. Pak bych ráda rozjela více své podnikání a zapojila do něj další lidi. Chtěla bych mít svůj vlastní obchůdek a klidně jít cestou franchisingu a poskytovat licence.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější chutě?

Hodně záleží na ročním období. V létě dělám zejména s čerstvým ovocem – malinami, borůvkami, rybízem. S tím vším si dokážu opravdu vyhrát. V zimě jsou extra čokoládové, vevnitř s nutellou a nahoře s kusy čokolády. Poměrně novinkou jsou kinder bueno cupcaky, ještě na podzim jsem je neměla moc vychytané.

Některé výmysly a představy zákazníků musí být hodně náročné.

Je pravda, že s některými nápady si musím vyhrát. Chodila jsem do výtvarky na základní uměleckou školu a modelovala, nebojím se tedy experimentů. Nejzajímavější požadavek od zákazníka byl na cupcaky s tématem Harry Potter. Byl na nich znak relikvie smrti. Když jste se zakousli, byla uvnitř barevná náplň krému, která vám určila, jakou kolej byste v Bradavicích získali. A nedávno jsem pekla na Erasmus day pro Univerzitu Pardubice – borůvkové a čokoládové cupcaky s logem fakult.

Cukrárna plná cupcaků. Váš velký sen.

Jasně, to všechno mám v plánu, ale nechci teď rozjíždět podnikání ve velkém, když stále studuji, a je to momentálně pro mě priorita. Navíc nerada dělám věci napolovic.

Jak velkou máte konkurenci?

Konkurence je v dnešní době už poměrně velká. Necítím se být však ohrožená, mám pořád spoustu objednávek a nové přibývají. Specializuji se sice na cupcaky, ale poskytuji i kompletní sweet bary na svatby a různé společenské akce, postavím stánek se zákusky a dobrotami, nechybí cake pops, což jsou dortová lízátka, jahody v čokoládě, cheesecaky, různé finger food, tedy věci „na zobačku“. Je to celková služba s dovozem na místo včetně aranžmá květin. Nevěsta se nemusí o nic dalšího starat.

Říkala jste mi, že máte doma psací stroj a píšete na něm básně. Nechcete vydat knihu s recepty na ty nejlepší cupcaky?

Mám knihu rozepsanou. Nebude však o sladkých dobrotách, ale o hodně složitých otázkách, které si lidi vůbec nepokládají. Knížka by měla být kreativní s fotkami a ilustracemi, mám kolem sebe spoustu mladých a šikovných lidí a chci je zapojit. Původně měla vyjít v roce 2020, ale nejsem si úplně jistá, že to klapne. Měla jsem navíc autonehodu, která mě na čas vyřadila ze studia a mých aktivit. Až mi bylo lépe, začala jsem v nemocnici přemýšlet o svém byznyse a dalších věcech.

A ta kuchařka?

Nemám to aktuálně v plánu a svoje know-how zatím také šířit nechci.

Já myslela, že dnes večer budou všichni péct podle vašeho receptu.

Stále je to výrobní tajemství.

Cupcaky můžeme alespoň ochutnávat na food festivalech.

Food festivaly jsou moje srdcovka. Jsem ráda, že se potkám s lidmi, kteří mi dávají zpětnou vazbu, vidím jejich reakce, kupují cupcaky ve velkém, některé obličeje si už pamatuji, protože se cyklicky vrací… Stává se, že 1000 kusů je za tři hodiny vyprodaných. Na konci dubna budu mít opět stánek v Hradci Králové na Náplavce. Tak určitě přijďte ochutnat.

Zákulisí Báry Jechové

• Říká si cupcakekářka a typické české cukroví v podobě větrníků a indiánů nemusí
• Jeden cupcake má dokonce vytetovaný na předloktí
• Zatím ji nenapadlo, aby se přihlásila do cukrářské soutěže, nemá potřebu si něco dokazovat
• Pekla cupcaky pro Erasmus day na Univerzitě Pardubice, letěly už i do Řecka a přijeli si pro ně i slovenští zákazníci
• Ráda tancuje, jezdí na kolečkových bruslích a píše úvahy o životě

Foto: Photo Markét a Milan Reinberk

Odborné asistentky z Ústavu ekonomických věd  Ing. Simona Pichová, Ph.D. a Ing. Radka Knězáčková, Ph.D. získaly společně s kolegy z Dopravní fakulty J. Pernera prostředky od grantové agentury ČR na projekt s názvem „Nastavení nových vzdělávacích a výchovných priorit reflektujících měnící se potřeby trhu práce v sektoru dopravy a spojů.“ Společný projekt si klade za cíl zlepšit kvalitu odborných předmětů na středních školách. Řešitelé projektu, pod vedením Ing. Dalibora Gottwalda, Ph.D., vytvoří plán odborných praxí a stáží v souladu s potřebami členů konsorcia. Budou upravovat osnovy vybraných odborných předmětů, aby lépe připravili studenty na budoucí praxi nebo další studium. A v neposlední řadě vytvoří software, jako podpůrný nástroj pro výuku vybraných odborných předmětů.

Hlavní řešitel projektu:

Ing. Dalibor Gottwald, Ph.D. – Katedra dopravního managementu, marketingu a logistiky, Dopravní fakulta Jana Pernera

Členové řešitelského týmu

Ing. Simona Pichová, Ph.D. – Ústav ekonomických věd, Fakulta ekonomicko-správní

Ing. Radka Knězáčková, Ph.D. – Ústav ekonomických věd, Fakulta ekonomicko-správní

Ing. Jan Chocholáč, Ph.D.  – Katedra dopravního managementu, marketingu a logistiky, Dopravní fakulta Jana Pernera

Garant projektu

doc. Ing. Libor Švadlenka, Ph.D.  – děkan Dopravní fakulty Jana Pernera

Na studentská léta vzpomíná teď docela často. Kvůli byznysu jezdí z Pardubic vlakem na Slovensko. Jeho cesta na nádraží vede záměrně kolem studentských kolejí. Absolvent Univerzity Pardubice René Hroneš (43) vystudoval Fakultu ekonomicko-správní a nyní pracuje jako ředitel Skiareálu ve Špindlerově Mlýně. Pod jeho vedením získalo lyžařské horské středisko už čtyři Oskary.

V roce 2018 získal „Špindl“ Oskara za nejlepší lyžařské středisko v České republice. O jakou cenu jde?

Ano, již po čtvrté v řadě jsme získali ceny World Ski Awards za nejlepší lyžařské středisko u nás. V soutěži se každoročně utkají věhlasné lyžařské resorty z celého světa a sjedou se do rakouského Kitzbühelu.

Kdo rozhoduje o vítězi?

V soutěži hlasují přední odborníci na lyžařský průmysl a horské hoteliérství, ale i stovky tisíc lidí z široké veřejnosti. Moc si toho vážíme. Jsem celkově pyšný na to, kam se nám za těch šest let podařilo středisko posunout. Špindlerův Mlýn měl vždy pověst vyhlášeného střediska, ale my jsme posunuli jeho laťku mnohem výše.

Začínáme se přibližovat lyžařským střediskům v zahraničí?

Přestože jsou Krkonoše oproti resortům v Rakousku nebo třeba v Itálii malými horami, službami a úrovní se s nimi již porovnávat můžeme. Za uplynulé roky jsme do areálu investovali více než šest set milionů korun. Zásadně jsme zmodernizovali zasněžovací systém, zvýšili bezpečnost lyžování, rozšířili sjezdovky, vybudovali moderní vyhřívanou šestisedačku ve Svatém Petru a návštěvníkům nabídli i komfortní čtyřsedačku na Horních Mísečkách. Lidé si navíc nevybírají zimní střediska už jen podle počtu kilometrů sjezdovek, které rezort nabízí, ale je důležité jim nabídnout i přidanou hodnotu, komplexní zážitek. Proto se snažíme modernizovat také bary a restaurace, rozšířit atrakce. Chceme, aby si návštěvníci užili Špindlerův Mlýn na lyžích i bez nich, a to během dne i večera.

Co odborníci v soutěži hodnotí?

Hodnotí infrastrukturu, moderní přístupy, neusínání na vavřínech a posouvání střediska neustále dopředu. To vše máme. Hodně je ceněn náš inovativní přístup v oblasti prodeje skipasu – Gopass.  Jde o náš věrnostní program, který propojuje všechna střediska Tatry mountain resorts. Jedná se o světový trend, kdy si lyžaři mohou kupovat skipasy na internetu z pohodlí domova, a navíc za výrazně nižší cenu než na pokladnách. Letos jsme navíc zavedli samoobslužné automaty GOPASS TICKETS a na příští sezónu chystáme flexi ceny po vzoru slovenských středisek. Toto je oblast, ve které si dovolím říci, že jsme lídry v oboru. Rozhodně v evropském měřítku. Toto naše know-how je opravdu žádané a často k nám jej jezdí vyzkoušet i zástupci z řady zahraničních středisek.

Zní to od vás tak snově. Máte i nějaké rezervy?

Rezerv máme samozřejmě spousty, pořád je co zlepšovat. Modernizace je nikdy nekončící proces, takže z hlediska hardwaru máme před sebou další a další investice. V  současné době dává nejvíce zabrat nedostatek pracovních sil a jejich kvalita. Je to problém asi i v jiných oborech. Snažíme se ve všech našich činnostech přizpůsobit trendům, řadu procesů automatizujeme, ale některé služby zkrátka robotem nenahradíme. I tak jsme však největším zaměstnavatelem ve městě i regionu. Přes zimu máme přes 650 zaměstnanců a v létě bezmála dvě stovky.

Být ředitelem skiareálu. Je tohle zatím váš profesní vrchol, nebo máte ještě jiné ambice?

Po studiích jsem začínal v soukromém sektoru, v žádném případě jsem neměl plány budovat si kariéru. Všechny moje aktivity ale vždy mířily na hory a za sněhem. Je to zřejmě ovlivněno tím, že jsem se narodil a vyrůstal ve Špindlerově Mlýně a ke zdejšímu skiareálu jsem měl vztah odjakživa.

„Špindl“ je taková startovní čára.

První zkušenosti jsem nasbíral v rámci pořádání nejrůznějších akcía závodů. Když před šesti lety převzala Skiareál ve Špindlu do dlouhodobého nájmu společnost Melida, viděl jsem příležitost stát se součástí něčeho, co mé rodné město posune o zásadní kus dál. Přihlásil jsem se proto do nově otevřené pozice na marketingu, pak se stal marketingovým a obchodním ředitelem a od loňského roku ředitelem celé společnosti.

Je to dobrý pocit?

Je skvělé mít přímý a rozhodující vliv na to, jakým směrem se bude skiareál a zároveň hlavní tahoun byznysu ve Špindlerově Mlýně ubírat, jak bude v budoucnu naše horské středisko vypadat. Ano, je to v současnosti můj profesní vrchol. Skiareál je součástí nadnárodní společnosti Tatry mountain resorts (TMR) a její aktivity v rámci leisure byznysu se v Čechách stále rozrůstají. Spadá pod ni již i lyžařské středisko Ještěd, nově také golfové resorty Kaskáda Golf Rezort Brno a Ostravice. Svůj další růst vidím tedy nejen v řízení lokálního byznysu, ale i v řízení celorepublikových aktivit.

Studoval jste Fakultu ekonomicko-správní na Univerzitě Pardubice. Uplatnil jste získané znalosti v pozdějším zaměstnání?

Ano, studoval jsem věhlasnou „FESku“. Nevzpomínám si už přesně na název oboru, možná jsme ani tenkrát neměli žádnou další specializaci. Náplň studia ale odpovídá už názvu fakulty. Jde o široký záběr od poměrně detailního studia mikro a makro ekonomie, až po právní stránku problematiky. Tím, že byl záběr tak velký, musím uznat, že dříve nebo později jsem narazil na to, že využívám něco snad z každého předmětu, který jsem na FES studoval.

Věděl jste už na vysoké škole, kam budou směřovat vaše profesní kroky?

Jasně. Věděl jsem, že budou směřovat na hory a za sněhem. Jen jsem neměl příliš jasno v tom, jak znalosti ze školy využiji. Kromě specializace na nejvyšší úrovni vám dá vysoká škola hlavně i celkový přehled a rozhled. Naučí vás přemýšlet v širších souvislostech, naučí vás vnitřně si třídit podstatné od nedůležitého. Alespoň mně toto alma mater dala. Takže toto všechno jsem využil jak ve svém následném podnikání, tak i nyní ve vrcholné manažerské pozici.

Jak vzpomínáte na Pardubice a studentská léta?

Teď docela často. Tím, že je část byznysu, kterému se věnuji, na Slovensku a v Polsku, musím tam poměrně často cestovat. A autem je to přece jenom daleko, takže hodně využívám vlaky. No a nejbližší nádraží na hlavním tahu je pro mě právě v Pardubicích. Občas se schválně cestou na vlak projedu kolem studentských kolejí v Polabinách a zavzpomínám si. Vyhlášené kluby „Áčko“ a „Béčko“ byly centrem studentského života, kde nás tenkrát co týden bavily tehdy začínající neznámé kapely, jako třeba Vypsaná Fixa.

Ono se taky ledasco změnilo.

Jasně. Krásnou moderní knihovnu a studovnu „za nás“ tenkrát teprve stavěli, takže jsem si ji moc neužil. Otevřena byla, myslím, až v mém posledním ročníku. Celkově se hodně dopředu posunuly i samotné Pardubice, centrum města prošlo modernizací. Myslím si, že jestli pro mě byly Pardubice skvělým místem pro studium už tenkrát, tak v současné době to musí být naprosto úžasné. No a samozřejmě nesmím zapomenout ani na další pozitivum mých studentských let. Hned v prvním ročníku jsem si tu našel krásnou a chytrou slečnu, z níž se mi povedlo udělat krásnou a chytrou manželku. A jsme spolu dodnes (smích).

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Musíte milovat, co děláte. Musí vám to být blízké, abyste to dělali rádi. Jenom tak to můžete dělat naplno a dobře. Mě osobně baví dělat lidem radost a na mé práci mám rád právě to, že jde o obor, za kterým jezdí lidé na dovolenou. Jsou plní očekávání a jezdí si čas strávený u nás a veškeré naše služby užít. Na nás je, abychom jejich očekávání splnili a aby na dovolenou rádi vzpomínali a chtěli se vrátit. V podstatě to máme strašně jednoduché, klienti k nám přijíždí nadšení, zážitek z dovolené jim můžeme maximálně zkazit. To samozřejmě myslím s nadsázkou. Zkrátka mě baví řídit firmu, která vytváří zážitkové produkty, ať už jde o lyžování, gurmánské záležitosti v našich horských restauracích a aprés-ski barech nebo další netradiční zážitky na horách.

Jaké to jsou?

Letos jsme například začali návštěvníkům nabízet zážitkové jízdy rolbou, zážitkové večeře, nocleh v expedičním táboře, kdy si mohou stát na jednu noc členem horské expedice a přečkat mrazivou noc ve stanu na vrcholcích Krkonoš, nebo třeba Picnic Tour – výlet rolbou s horským svařeným vínem, sýrovým fondue a prosecco sabráží.

Není pochyb o vašich organizačních schopnostech. V minulosti jste se podílel na přípravě sportovních snowboardových soutěží. Chystáte něco dalšího?

Hory a sníh mě odjakživa baví. Vždycky jsem proto své aktivity včetně těch pracovních směřoval do této oblasti. Pořádání nejrůznějších sportovních akcí, které souvisely s lyžemi nebo snowboardingem, tak bylo jednou z mých dřívějších aktivit. Před více než deseti lety jsem například stál se svou firmou u zrodu největší domácí snowboardové akce Snowjam, kterou se nám postupně podařilo vyprofilovat až na úroveň světového poháru ve snowboardingu. V průběhu let se nám tak povedlo dostat k nám do Špindlu světový závod, na kterém se předávali křišťálové glóby pro nejlepší závodníky celé série, a na který se v předolympijském roce pravidelně sjíždějí ti nejlepší jezdci z celého světa, aby získali potřebné kvalifikační body na Olympijské hry.

Že by další výzva?

To asi ne. Ve své současné profesi se již těmto organizačním věcem nemohu věnovat. Každopádně společnost, kterou řídím, často pořádá své vlastní sportovní a kulturní akce pro veřejnost. Jde třeba o tradiční Špindl Ski Opening, pravidelné menší eventy v průběhu zimy a letos se zásadně podílíme i na organizaci Světového poháru v lyžování žen. Ten se uskuteční 8. a 9. března ve Svatém Petru a i tady všude jsem schopen těžit ze svých organizačních zkušeností.

Kde se vidíte za deset let?

Já doufám, že stále na horách. V létě je tu krásně a v zimě padá sníh. A přál bych si, aby za deset let byl Skiareál Špindlerův Mlýn nejmodernější zimní středisko v Čechách s novými sjezdovkami a lanovkami a jednoznačně udával trendy v oblasti cestovního ruchu.

Víš, že ze světa si přivezeš, kromě vtipných historek, také zkušenosti, které jinde nenajdeš? Můžeš získat znalosti ze studia nebo pracovní stáže, zdokonalit se v cizím jazyce, poznat místní kulturu a zvyky. Získáš potřebnou sebedůvěru, přátelé z celého světa a zažíješ spoustu zábavy i dobrodružství. 

Zde najdete veškeré další informace.

Nebo kontaktuj naše koordinátorky:

Za FES:

Ing. Jana Pekařová, e-mail: jana.pekarova@upce.cz, tel. 466 036 058

5. patro, místnost č. 42020

za Univerzitu na Mezinároním oddělení:

Mgr. Jana Voltrová, e-mail: jana.voltrova@upce.cz, tel. 466 036 496

rektorát, místnost č. 94035.

A na co ještě čekáš? Změň svůj život ještě dnes!

Přihlášku si můžeš podat do 15. března 2020 zde: 

PŘIHLÁŠKA

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.