Dne 9. 10. 2026 se od 10.00 hod. uskuteční obhajoba disertační práce Tomislava Mesice, M.Sc. na téma „Enhancing Internal Knowledge Discovery through Artificial Intelligence and Psychological Profiling", a to v rámci doktorského studijního programu „System Engineering and Informatics“.
Více informací: https://fes.upce.cz/fes/deska/obhajoby.html
Úspěšně jsme uzavřeli další ročník workshopu CURRENT INTERNATIONAL RESEARCH TRENDS VOL. IV.
Akci pořádalo Centrum pro vědu a výzkum Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice a téma workshopu se týkalo udržitelnosti a cirkulární ekonomiky v Evropě.
Na workshopu vystoupili:
Elena Makrevska Disoska & Katerina Shapkova Kocevska (Univerzita sv. Cyrila a Metoděje ve Skopje)
Dominika Brožková & Viktor Prokop (Fakulta ekonomicko-správní Univerzita Pardubice)
Děkujeme všem přednášejícím za inspirativní poznatky a účastníkům za aktivní diskusi.
Těšíme se na vás na další Scientific Coffee!
Umělá inteligence, kybernetická bezpečnost, práce s daty i digitalizace výuky a univerzitních procesů. Těmto tématům se věnoval pátý ročník celostátní konference Digitální transformace univerzit, kterou Univerzita Pardubice organizuje.
Dvoudenní konference se uskutečnila v Aule Arnošta z Pardubic. Do Pardubic přijeli představitelé vysokých škol, IT odborníci, zástupci státní správy i technologických společností z celé České republiky. Program nabídl zkušenosti univerzit s využíváním digitálních technologií ve výuce, řízení i každodenním provozu.
První konferenční den byl zaměřen na strategické otázky digitalizace a řízení vysokých škol. Diskutovalo se o procesním řízení, legislativních souvislostech digitalizace i aktivitách státu v této oblasti. Součástí programu byla panelová diskuse představitelů českých univerzit a státní správy.
Druhý den patřil především informačním technologiím. Zástupci univerzit představili konkrétní projekty a zkušenosti s digitalizací procesů, datovou analytikou, využíváním umělé inteligence a kybernetickou bezpečností. Program doplnily workshopy a prezentace technologických partnerů.
Konference Digitální transformace univerzit vznikla na Univerzitě Pardubice před pěti lety jako prostor pro sdílení zkušeností s digitalizací vysokého školství. Koná se pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a organizace EUNIS, ve spolupráci se sdružením CESNET a dalšími partnery.
Rektoři, prorektoři i jednotliví manažeři udržitelného rozvoje českých vysokých škol a univerzit jednali ve středu 9. září na Univerzitě Pardubice.
Diskuse se zúčastnili například rektor Mendelovy univerzity v Brně doc. Martin Klimánek, který je garantem Pracovní skupiny České konference rektorů pro udržitelnost, rektoři Vysoké školy ekonomické v Praze nebo Vysoké školy chemicko-technologické, prorektoři Univerzity Karlovy, Univerzity Palackého v Olomouci, Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického v Brně nebo České zemědělské univerzity a Univerzity obrany a dalších univerzit.
Univerzitu Pardubice zastupovala prorektorka pro vnitřní záležitosti doc. Liběna Černohorská a manažerka udržitelnosti Ing. Radka Stárková.
Zástupci vysokých škol řešili například reporting udržitelnosti nebo platformy, která poskytují data pro posouzení klimatických rizik a datové služby pro hodnocení klimatické odolnosti a udržitelnosti projektů infrastrukturních investic a hospodářských činností. Setkání zakončila klimatická procházka historickým centrem Pardubic s ambasadorkou Evropského klimatického paktu Dominikou Gryczovou.
Univerzita Pardubice se i letos od 21. září zapojuje do aktivit v rámci Evropského týdne udržitelného rozvoje. Seznam akcí a aktivit pro studující i veřejnost mohou zájemci najít na webu: Evropský týden udržitelného rozvoje na UPCE | Univerzita Pardubice.
Případové studie, storytelling, týmové projekty nebo digitální technologie. To je jen zlomek nástrojů, které do výuky zařazuje docentka Michaela Kotková Stříteská z Fakulty ekonomicko-správní. Energii, kterou do práce vkládá, oceňují nejen studenti, ale i rektor, který jí udělil cenu za zavádění moderních výukových metod, které efektivně propojují teorii s praxí.
Vaši výuku ocenil rektor UPCE. Co to říká o tom, kam se výuka na UPCE posouvá?
Měla jsem radost, že si někdo všiml energie, kterou do výuky a práce se studenty vkládám. Zároveň jsem však cítila velkou pokoru. Nemám pocit, že dělám něco výjimečného. Řídím se tím, co považuji za správné, a beru to jako potvrzení přístupu ke studentům, který buduje bezpečné, otevřené a diskusní prostředí. Využívání moderních metod a nástrojů v něm není cílem, ale prostředkem ke zvýšení kvality a k rozvoji nejen kritického, ale i kreativního myšlení. Je to pro mě znamení, že se Fakulta ekonomicko-správní i celá UPCE posouvá k méně frontálnímu výkladu, k většímu partnerství se studenty a k odvaze zkoušet nové. Zároveň je to závazek v tomto přístupu pokračovat a sdílet, co funguje.
Co vás ke změně formátu výuky vedlo?
Můj styl výuky vychází z toho, jak to cítím. Prošla jsem vzdělávacím systémem, kde se hodně memorovalo a souvislosti se málo propojovaly. Kreativita a komunikace byly často upozaděné. Věděla jsem, že takto učit nechci. Potřebuji se studenty mluvit, ne mluvit na ně. Chci, aby se učili přemýšlet, tvořit a obhájit výsledek své práce. Proto kombinuji různé metody výuky, ne kvůli trendům. Dává mi to smysl a současně vidím posun ve znalostech i dovednostech studentů.
Co znamená moderní metoda ve výuce – jde spíš o techniky, prostředí nebo vztah ke studentům?
Začíná to lidmi a atmosférou v učebně. Je důležité vytvořit bezpečné prostředí, prosazovat dialog místo monologu a klást cílené otázky. Pak se mění i moje role. Jsem mentorem, který otázkami otevírá prostor a pomáhá studentům vystavět a obhájit vlastní názory a řešení. Teprve potom přicházejí na řadu techniky a nástroje. Případové studie, storytelling, týmové projekty nebo digitální technologie pomáhají vtáhnout studenty do děje a přenést teorii do praktických situací. Osvojování potřebných znalostí a dovedností je daleko přirozenější. A to pro praxi potřebují.
Jak se buduje bezpečné prostředí a partnerský dialogický vztah?
Na začátku si naši spolupráci přesně popíšeme. Zdůrazním, že nesouhlas míří na myšlenku, ne na člověka, a že každý má právo se zeptat a přispět do diskuse. Ujišťuji je, že chyba není ostuda, ale součást učení. Vydat se špatnou cestou může být často nejrychlejší způsob, jak najít tu správnou. Někdy navíc nejde o jedinou správnou odpověď. V odpovědném managementu záleží na kontextu a na tom, jakým postupem ke správnému řešení dojít. Učím studenty zvažovat více variant a zvolit tu s nejmenším negativním dopadem na společnost i planetu.
Není to ale jen o vás, záleží i na ochotě studentů...
Ano, průběh výuky ovlivňuji já i oni. Větší odvahu komunikovat jim dodá například týmová práce, pak nesou zodpovědnost za výsledek společně. Pomáhá pracovat i s příklady, které jsou jim blízké, a nechat jim volbu při výběru tématu i role v týmu.
„Vyhořela“ někdy vaše metoda?
Jistě. Někdy přijdu s „perfektním“ plánem a realita je úplně jinde. Opírám se o komentáře z hodnocení výuky, u každého předmětu jich mám desítky a jsou to cenné signály, co funguje a co je třeba upravit. Když aktivita nevyjde, příště zkrátím čas, zpřesním instrukce, nahradím ji jinou. Občas mě překvapí, jak dobře jsou některé úkoly přijímány.
Stává se často, že třída mlčí?
To se děje hlavně na začátku semestru. Každá skupina studentů je jiná a první ročníky bývají zdrženlivější. Na velkou diskusi nespěchám. Dávám čas na přemýšlení, pak pracujeme ve dvojicích nebo trojicích, a nakonec ve větší skupině.
Jak rozmluvíte i ty nejtišší hlasy?
Takovým často pomůže, když nemusí mluvit sami za sebe, ale právě za tým. Cíleně studenty oslovuji s ujištěním, že každý názor je pro debatu důležitý, a pomohu myšlenku rozvinout doplňující otázkou.
Jakým způsobem v hodinách propojujete teorii s praxí?
Teorii vždy doplňuji o reálné úkoly, které z ní vycházejí. Třeba v Podnikových inovacích studenti řeší inovaci konkrétního produktu či procesu, identifikují problém zákazníka. Nejprve pojmenují potřebu zákazníka, pak formulují nápady, vytvoří jednoduchý prototyp a ověřují zájem na trhu. V Malém a středním podnikání staví business plán pro firmu, kterou by jednou opravdu rádi založili. Končíme vždy obhajobou, ideálně před lidmi z praxe, aby studenti slyšeli i pohled „zvenku“. Důležitá je i reflexe – co fungovalo a proč, co by příště udělali jinak, jak si rozdělili role. Tím se hezky propojí teorie, kritické uvažování i kreativita. A studenti i studentky získají pocit, že to, co dělají ve škole, má přímý přesah do praxe.
Které konkrétní aktivity studenty nejvíc vtáhnou – a co se díky nim naučí „navíc“?
Dávám otevřenější zadání projektů a nechávám týmy, ať si samy zvolí téma i formu výstupu. Když pracují na něčem, co je jim blízké, roste energie i kvalita. V týmu se vždycky potkají různé silné stránky. Někdo je silnější v analýze dat, jiný ve vizualizaci, další v argumentaci. Díky tomu se učí rozdělit si role, dávat si konkrétní zpětnou vazbu a obhájit řešení před ostatními. Ještě lépe fungují úkoly, kde vzniká viditelný výstup pro někoho skutečného, například pro konkrétní firmu či organizaci. Soutěže jako Hackathon nebo Sociální nápad, kde studenti přímo spolupracují s lidmi z praxe, je během jediného dne dokážou posunout výrazně vpřed, a to jak v myšlení, tak ve způsobu práce.
Když učíte jinak, hodnotíte taky jinak?
U projektové výuky je klíčová průběžná zpětná vazba. Společně s kolegy zařazuji pracovní prezentace s průběžnými výsledky, aby bylo možné ladit směr včas, ne až ve finále. Díky tomu studenti nejen přemýšlejí, ale i tvoří a vidí nápady svých kolegů. Když to jejich počty dovolí, končíme předmět ústním kolokviem. Je to odborná diskuse, která propojí témata kurzu a ověří porozumění v souvislostech.
Co s příchodem AI a rychlé digitalizace pozorujete na studentech – a jak s tím didakticky pracujete?
Všechno se zrychluje a pozornost je vzácnější. Všímám si toho i u sebe, když jsem posluchačem na přednáškách. Proto vědomě pracuji s tempem a dynamikou hodiny. Střídám formáty, krátká videa a příběhy z praxe prokládám diskusí a čtením delších případových studií. Často zapojuji studenty přímo do průběhu semináře. Sami připravují příklady z praxe, otázky do diskuse i jednoduché kvízy. Digitální technologie beru jako nástroj. Samy o sobě kvalitu výuky nezvednou ani nesníží, záleží na tom, jak s nimi pracujeme.
Jak hlídáte, aby technologie nezvítězily nad pozorností a dialogem, ale učení pomáhaly?
Jsem ráda, když studenti technologie používají, pokud je dovedou k lepšímu výsledku. U AI je důležitá transparentnost. Studenti mají uvést, jak a k čemu ji při zpracování použili. Zadání je třeba postavit tak, aby nešla vyřešit třemi prompty. Požadovat od studentů vlastní příklady, práci s daty, obhajobu postupu a krátkou reflexi. Je fér dodat, že to klade vyšší nároky i na nás pedagogy. Musíme pečlivě promýšlet cíle, jasná kritéria a počítat s poskytováním kvalitní zpětné vazby.
Ovlivňuje moderní výuku i samotný prostor?
Prostor je pro mě bonus, ne nutná podmínka. Moderní učebny se snadno přestavitelným sezením, dobrou viditelností a akustikou umí udělat velký rozdíl. Stejně jako ve firmách pomáhá kreativní prostředí uvolnit atmosféru a podpořit otevřený dialog. Když studenti sedí v dlouhých řadách, hůř se v týmu spolupracuje. Pak pomohou jasně nastavené podmínky spolupráce.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Martina Floriánová
Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.
Poslední týden letošních prázdnin patřil na Univerzitě Pardubice tradičnímu příměstskému sportovnímu táboru. Během pěti dnů se do něj zapojilo více než 70 dětí, o které se staral tým 14 instruktorů a organizátorů.
Počasí nám letos opravdu přálo. Nebylo ani příliš horko, ani deštivo, a tak vznikly ideální podmínky pro sportování. Díky tomu jsme mohli naplno využít sportoviště Univerzity Pardubice a nabídnout dětem pestrý program plný pohybu, her a nových zážitků.
Během týdne si děti vyzkoušely nejen klasické sportovní hry, ale také beachvolejbal, tenis, stolní tenis, kanoistiku, inline bruslení, šátky, základy posilování, noční hru nebo kin-ball. Nechyběly ani atletické disciplíny, štafety, soutěže družstev a spousta dalších aktivit, při kterých se nejen sportovalo, ale také navazovala nová přátelství.
Příjemným zpestřením programu bylo také odpoledne strávené na loděnici Univerzity Pardubice. Děti si zde užily vodácké aktivity a nechybělo ani tradiční opékání buřtů, které k závěru prázdnin neodmyslitelně patří.
Největší odměnou pro celý organizační tým byly usměvavé tváře dětí, jejich nadšení a chuť zapojit se do všeho, co jsme pro ně připravili. O to, aby si tábor všichni užili naplno, se starali instruktoři a praktikanti Viktorie Bajerová, Adam Bartoníček, Prokop Janovský, Dan Citta, Tomáš Koudela, Pavla Lukášková, Markéta Filipová, Elen Procházková a Sabina Lorencová. Velké poděkování patří také kolegům z Katedry tělovýchovy a sportu, kteří zajišťovali celou akci.
Děkujeme všem dětem za skvělou atmosféru, rodičům za projevenou důvěru a celému týmu za energii, čas a nadšení, které do tábora vložili. Věříme, že si účastníci odnesli spoustu krásných vzpomínek, nových zážitků i inspirace k dalšímu sportování.
Děkujeme všem za krásný závěr prázdnin a už nyní se těšíme na poslední týden letních prázdnin roku 2027, kdy se na Katedře tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice opět sejdeme na dalším ročníku příměstského sportovního tábora.
Potkáváme je každý den. V aule, v knihovně, ve frontě na oběd. Sedí vedle nás na přednáškách, vedou semináře, pracují v laboratořích. Vědkyně. Na Univerzitě Pardubice jsou napříč obory samozřejmou součástí akademického života. Přesto jich s rostoucí kariérní úrovní ubývá. Proč?
Na tuto otázku hledá odpovědi historička Veronika Lacinová Najmanová z Fakulty filozofické. Dlouhodobě sleduje, jak se ženy ve vědě prosazují, kde narážejí a co jejich profesní dráhu zpomaluje. „Ženy se stále setkávají se stereotypy o tom, kdo se hodí pro vědeckou práci nebo zda mají dostatečné vlohy pro technické či přírodovědné obory. Zároveň často složitěji slaďují práci s rodinným životem,“ popisuje.
Cesta k vědě
Její vlastní cesta k vědě přitom nebyla předem daná. Rozhodla se pro ni až v závěru magisterského studia, kdy začala uvažovat o doktorském programu. Důležitou roli sehrála její vyučující, historička Milena Lenderová. „Byla pro mě zásadní inspirací – odborně i lidsky,“ říká.
Dnes se sama věnuje výzkumu každodennosti. Zkoumá, jak ženy v minulosti skutečně používaly antikoncepci, a opírá se přitom i o rozhovory s pamětnicemi. Právě konkrétní zkušenosti jí pomáhají doplňovat obraz historie, který v učebnicích často chybí. Sama se tak stává příkladem pro ostatní a píše konkrétní příběh ženy vědkyně. Podle ní jsou vzory a to, koho studující během studia potkávají, nesmírně důležité. „Pokud studentky nevidí ženy ve vedoucích rolích, hůře si představují, že by se na podobnou pozici mohly dostat samy,“ vysvětluje.
Tomu odpovídají i statistiky. Zatímco ženy tvoří většinu absolventů vysokých škol, na vyšších akademických pozicích jejich podíl klesá. Na Univerzitě Pardubice je mezi akademiky přibližně 40 % žen, docentek je necelých 28 % a profesorek jen zhruba pětina. Podobný vývoj je patrný v celém Česku, které oproti jiným evropským zemím zaostává.
Kariéra vs. osobní život
„Nízké zastoupení žen ve vyšších akademických pozicích vnímáme jako neefektivní využití talentů a omezení diverzity perspektiv, která je klíčová pro kvalitu výzkumu a inovací. Proto se zaměřujeme na vytváření transparentních a spravedlivých podmínek pro kariérní růst, nabízíme mentoring a další možnosti profesního rozvoje a rovněž podporujeme slaďování pracovního a osobního života,“ vysvětluje vedoucí Oddělení HR Award Iva Hromádková. I proto univerzita přijala principy a hodnoty HR Award, na kterých rozvíjí otevřené a férové pracovní prostředí, čímž naplňuje principy rovnosti příležitostí a standardy HR Award.
Kritickým obdobím bývají roky, kdy se buduje vědecká kariéra a zároveň přichází osobní životní změny. Akademické prostředí na tuto situaci zatím reaguje jen omezeně – flexibilita i systémová podpora návratu po přerušení kariéry stále chybí.
„Největší odliv žen je jasně patrný v období po skončení doktorátu, proto se snažíme i naše aktivity směřovat na podporu akademiček v rané fázi kariéry a také podporovat slaďování osobního a profesního života, které je pro ženy, jež v Česku stále tvoří naprostou většinu pečujících osob, extrémně náročné,“ doplňuje Iva Hromádková.
O tématu je potřeba mluvit
I kvůli prolomení bariér se Veronika Lacinová Najmanová, působící donedávna také v Oddělení HR Award, rozhodla téma otevírat i mimo odborné debaty. Na univerzitě se podílí na akcích k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě, organizuje diskuse i neformální setkání.
Letos například spolu s Oddělením HR Award připravili pub kvíz a setkání vědkyň napříč obory. „Ukázalo se, že podobných příležitostí není mnoho. Přitom sdílení zkušeností může být velmi důležité,“ říká Lacinová Najmanová. Změna podle ní nepřijde sama. Nejde jen o jednotlivce, ale o prostředí jako celek – o to, jak jsou nastavena pravidla, jak funguje podpora i jaké vzory jsou vidět.
Sama se teď soustředí na vydání první monografie a rozvoj mezinárodní spolupráce. „Chci dělat práci, která má smysl a přináší nové poznání,“ dodává. A snad i díky její práci a podobným příběhům bude jednou odpověď na otázku, proč je vědkyň ve vyšších pozicích méně, o něco jednodušší.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Radek Plžík
Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.
Dlouhodobá spolupráce FK Pardubice s Univerzitou Pardubice přináší další konkrétní výsledky. Každoročně v našem klubu získávají studenti cenné zkušenosti během odborných stáží či praxí a někteří z nich se už také stali součástí klubových struktur. Dalším společným projektem FKPCE a UPCE byl tradiční Vědecko-technický jarmark, kde letos pardubický fotbalový klub představil návštěvníkům propojení sportovní praxe s akademickým prostředím.
Dlouhodobé partnerství FK Pardubice a Univerzity Pardubice se v posledních letech promítá nejen do vzdělávání, ale také do každodenního fungování klubu. Řada studujících absolvovala v FK Pardubice odbornou praxi a někteří z nich následně rozšířili klubové struktury jako zaměstnanci či členové realizačních týmů. Právě propojení teoretických znalostí s praxí je jedním z hlavních pilířů vzájemné spolupráce.
Spolupráce mezi FK Pardubice a Univerzitou Pardubice přináší benefity oběma stranám. Studenti získávají možnost propojit teoretické znalosti s praxí a seznámit se s fungováním profesionálního sportovního prostředí. „Spolupráce Univerzity Pardubice a FK Pardubice je příkladem smysluplného propojení akademického prostředí s praxí a ukazuje, že univerzita může být aktivním partnerem významných institucí v regionu. Je skvělé, že naši studující mohou díky této spolupráci nahlédnout do fungování profesionálního sportovního klubu a ověřit si své znalosti v reálném prostředí,“ přibližuje Martina Macková, mluvčí Univerzity Pardubice.
„Naše spolupráce s Univerzitou Pardubice trvá již několik let, přičemž v posledních dvou letech výrazně nabrala na intenzitě. Snažíme se je zapojovat do reálných projektů a zároveň jim nabízíme i placené pracovní příležitosti, díky nimž mohou během studia získávat cenné zkušenosti i finanční přivýdělek,“ říká marketingový manažer FK Pardubice Daniel Palaščák a pokračuje: „Spolupráce s univerzitou je pro nás velmi důležitá. Studenti přinášejí nové pohledy, nápady i aktuální trendy, které nám pomáhají posouvat fungování klubu a jeho marketingové aktivity dál.“
Pozitivní zkušenosti se navíc promítají i do profesního uplatnění studentů. Řada z nich během studia absolvovala v pardubickém klubu odborné stáže a praxe, přičemž někteří následně našli uplatnění přímo v klubových strukturách. „Právě propojení studia s praktickými zkušenostmi považujeme za jednu z klíčových součástí vysokoškolského vzdělávání. Profesionální sport dnes nestojí jen na výkonech, ale opírá se také o marketing, ekonomiku, komunikaci, informační technologie nebo management. Naši studující si mohou vyzkoušet práci na konkrétních projektech, získat cenné kontakty a lépe se připravit na budoucí profesní kariéru. Zároveň je důležité, že spolupráce posiluje vazby mezi univerzitou a regionem, jehož jsme součástí,“ doplňuje Martina Macková.
„Za poslední dva roky u nás absolvovalo praxi 16 studentů. Nejde přitom jen o splnění studijních povinností, ale především o možnost zapojit se do reálného fungování profesionálního fotbalového klubu a získat cenné zkušenosti z praxe. Největší radost nám ale dělá, že ty nejšikovnější studenty dokážeme uplatnit přímo v klubu. Někteří u nás pokračují na částečný nebo plný úvazek a stávají se součástí každodenního chodu FK Pardubice. Talentovaným studentům tak můžeme nabídnout zajímavou pracovní příležitost i prostor pro další rozvoj,“ vysvětluje Daniel Palaščák.
Pardubický klub spolupracuje s Univerzitou Pardubice každoročně na několika akcích v regionu. „Společně jsme realizovali řadu zajímavých projektů, vedle Vědecko-technického jarmarku například Zápas mladé krve, pravidelně se zapojujeme do akcí univerzity, jako je například studentská akce Vánoce na UPCE, a spolupracovali jsme také s univerzitním hokejovým týmem Riders. Do budoucna bychom chtěli spolupráci ještě více rozvíjet a propojit fotbal se studentským životem. Naším cílem je oslovovat celou univerzitní komunitu a ukázat studentům, že fotbal může přinášet nejen zábavu a zážitky, ale také cenné zkušenosti z prostředí profesionálního sportu,“ říká Daniel Palaščák, marketingový manažer FKPCE.
Na dlouhodobou spolupráci s Univerzitou Pardubice navázala účast FK Pardubice na Vědecko-technickém jarmarku, který ve čtvrtek 11. června nově přiblížil návštěvníkům také propojení sportu, vzdělávání a moderních technologií. Samotná univerzitní akce už více než deset let nabízí program popularizující vědu a vzdělávání pro školy, rodiny s dětmi i veřejnost.
„Vědecko-technický jarmark organizujeme s cílem ukázat, že věda nás provází každý den a dá se poznávat i jinde než v laboratořích a učebnicích. Chceme nabídnout dětem, školám i rodinám možnost vyzkoušet si vědu na vlastní kůži, ptát se, experimentovat a třeba objevit oblast, která je nadchne natolik, že se jí budou věnovat i v budoucnu. V celodenním programu na Pernštýnském náměstí se představili popularizátoři vědy ze všech sedmi fakult Univerzity Pardubice, ke kterým se letos nově přidaly i partnerské organizace. Návštěvníci si mohli zcela zdarma vyzkoušet vědecké experimenty, otestovat své znalosti a zapojit se do kreativních aktivit,“ dodává Martina Macková.
Děkujeme pardubické univerzitě za součinnost při růstu našeho klubu a těšíme se na další společné projekty, které budou přínosem pro město Pardubice a jeho okolí.
Jsi budoucím studentem prvního ročníku bakalářského prezenčního studia na Fakultě ekonomicko-správní?
Právě pro Tebe pořádáme akci FESka Meet&Greet.
Ukážeme Ti, co všechno obnáší vysokoškolský život, jak úspěšně zvládnout první krůčky na fakultě a na koho se obrátit v případě jakýchkoliv studijních dotazů.
Uvidíme se ve čtvrtek 17. 9. 2026 v Aule Arnošta z Pardubic.
Program úvodní hodiny:
Program FESka Meet&Greet:
Atrium u Lavičky Václava Havla Univerzity Pardubice.
FESka Meet&Greet by se neobešla bez podpory našich skvělých partnerů. Díky hlavnímu partnerovi FOXCONN a partnerům Zastávka a Proud se může celá akce uskutečnit a nabídnout studentům prostor, kde se seznámí, nasají atmosféru a společně odstartují nový akademický rok.
Video z minulého setkání: FESka MEET&GREET #2 - 18. 9. 2025.
Více informací budeme postupně zveřejňovat, sledujte naše sociální sítě!
V případě nepříznivého počasí si pořadatel vyhrazuje právo na změnu.
Z posluchárny rovnou na vrchol šestitisícovky, na cyklovýlet po stopách Jana Husa nebo třeba do koruny stromů. Vezme vás tam pedagog Jiří Nožička z Dopravní fakulty Jana Pernera, který učí ekonomii. Proč je pro něj důležitá volnost, jak se žije s ADHD a za jak dlouho doputuje kámen od pramene Labe až do Severního moře?
S Jirkou Nožičkou jsme se potkali v bistru Zastávka na Dopravní fakultě Jana Pernera, na které působí jedenáctým rokem. Poté, co se usadíme a prohodíme pár zdvořilostních frází, mě prakticky nepustí ke slovu. Další tři hodiny. Tenhle rozhovor byl jiný. Totiž, Jiří Nožička je jiný. Jeho mozek funguje odlišně a je až fascinující, jaké množství informací, znalostí a zkušeností všeho druhu ukrývá. A Jiří vám to potřebuje všechno říct. A ještě něco navíc.
„Život mě baví, protože mám ADHD. Nehrozí, že by se se mnou někdo nudil,“ začíná vyprávět. Na základní škole měl velmi špatné známky a nikdo nevěřil, že by mohl odmaturovat. V té době se o ADHD moc nevědělo, a tak se pracovalo s tím, že není moc chytrý. Nikdo ho nezkoumal a nikoho nenapadlo, že jeho mozek pracuje jinak. „Rodiče mě ale naučili disciplíně a faktu, že když člověk něco opravdu chce a odpracuje si to, tak toho dosáhne. Neexistují zkratky, nemá smysl hledat zázračná řešení, viníky ani výmluvy,“ říká. A díky tomu vystudoval střední školu, udělal maturitu a přijali ho i ke studiu na Fakultu chemicko-technologickou. Zakončil ji inženýrským titulem a na VŠCHT získal doktorský. Až teprve potom zjistil, že má ADHD. „Vnitřně se mi hodně ulevilo a pochopil jsem, že nejsem rozbitý, jsem jenom jiný…“
Za to, že je dnes pedagogem, vděčí své mentorce docentce Hyršlové. „Přišla s tím, že budu dobrý učitel a od čtvrťáku mě na tuto dráhu připravovala. Vůbec se se mnou ale nemazala, hodně mě v mém rozvoji posunula,“ vzpomíná se smíchem sobě vlastním Jiří Nožička. Na začátku učil ekonomiku, ale cítil, že to není ono. Pak dostal na starosti ekonomii, do které se totálně zamiloval. Nejprve ji učil na Fakultě chemicko-technologické, nějaký čas strávil na Fakultě ekonomicko-správní, kde se věnoval i popularizaci finanční gramotnosti. Dnes učí ekonomii na Dopravní fakultě Jana Pernera a svou výuku neustále zlepšuje. „Nedávno moje hodiny navštívila vynikající metodička výuky Soňa Hermanová a společně jsme pak probírali, co na výuce zlepšit, jak ji zase posunout,“ dodává zapálený muž v mikině s logem UPCE na hrudi.
Potkáme vás v univerzitním oblečení často?
Rozhodně ano. Vyjadřuju tím svoji sounáležitost s univerzitou, které vděčím opravdu za hodně. Během studia jsem oceňoval především to, že jsem mezi studujícími nebyl jenom nějaké anonymní číslo, ale člověk. Osobní přístup akademiků mi umožnil pochopit princip vysokoškolského studia a úspěšně dostudovat. Když jsem se pak sám stal akademikem, měl jsem štěstí na vedoucí kateder, kteří mě vždycky podporovali v rozvoji. Není snadné být mým vedoucím, ale lidé tady tuto výzvu přijali.
Univerzitní tričko jste nosil i na svém treku po Jižní Americe…
To je pravda. Vyrazil jsem tam s partou kamarádů a prošli jsme nejjižnější trek planety na Isla Navarino, treky u hory Fitz Roy, O-trek kolem Torres del Paine. Na kolách jsme projeli i Velikonoční ostrov. Tričko jsem měl na sobě, když jsem vylezl třeba na vrchol šestitisícovky Uturuncu v Bolívii, když jsem byl u obratníku Kozoroha, na ledovci Perito Moreno a na spoustě dalších zajímavých míst. Moji parťáci mu říkali firemní tričko (smích).
Potkal jste na cestách nějakého krajana, který UPCE znal?
Jednu humornou situaci v poušti Atacama v Chile tričko způsobilo. Když se nás skupina Chilanů ptala na jeden trek, snažili jsme se jim kamarádovou španělštinou kombinovanou s mojí angličtinou vysvětlit, že stojí za projití. Po pár minutách konverzace se jedna dívka začala hrozně smát a česky prohlásila, že si to klidně můžeme říct i česky, když vidí tričko Univerzity Pardubice, protože je také z Česka (smích).
Sbíral jste po cestě i kešky?
Pár jsme jich našli, i když tenhle trek nebyl o keškách jako spíš o přírodě. V téhle oblasti jich zrovna moc není. Přesto mám třeba nejjižnější kešku planety mimo Antarktidu, kešku s polohou vyšší než 6000 m n. m., kešky z vrcholů sopek nebo kešku z Velikonočního ostrova věnovanou českému technikovi Pavlu Pavlovi.
Co vás baví na geocachingu?
Baví mě svojí pestrostí. Je to hra, ve které nikdo s nikým nezávodí, každý je vítěz, protože hraje svoji vlastní hru. Jejím smyslem je přivést člověka ven na nějaké zajímavé místo, které nenajde v průvodci. Spojuje lidi, kteří se chtějí bavit, chodí do terénu a rádi luští různé šifry. Geocachingu se věnuju přes 20 let, takže mám na kontě desítky tisíc keší. A baví mě na tom ta naprostá volnost v tom, co si člověk vybere a jak bude trávit svůj čas, motivuje ho to ujasnit si priority, protože prostě nejde stihnout všechno.
Jednu kešku jste založil i na UPCE. Funguje pořád?
Funguje a není ani těžké ji odlovit. Schválně si to zkuste a dejte mi vědět.
Potřebuju k tomu něco speciálního?
Stačí mít v telefonu nainstalovanou aplikaci, která vám místa s keškami ukáže, přesnou polohu ale už musíte najít nebo vyluštit sami. Její nález si zalogujete do aplikace i do přiloženého logbooku, pokud je kvůli velikosti kešky součástí. A můžete jít pro další.
Zažíváte díky keškám i adrenalinové situace?
Před geocachingem byl pro mě největší adrenalin sjezd na horském kole. Teď získávám adrenalin úplně jinak. Díky keškám jsem se naučil lézt po stromech bezpečně a neinvazivně, abych jim nijak neubližoval. Jedna keška je třeba na vrcholu nejvyššího stromu v Česku, tedy ve výšce 60 metrů, ale první větve začínají ve 45 metrech. Pro adrenalin si lezu i na skály a bez geocachingu by mě to k těmto aktivitám nejspíš nepřitáhlo.
Tohle je váš relax?
Jakmile se cvaknu do lana, všechen můj stres zmizí. Mozek racionálně vyhodnotí, že při lezení je dobré soustředit se jenom na to, protože v koruně stromu si nemůžu dovolit jedinou chybu. Dnes tam lezu hlavně pro relax a jen málokdy kvůli kešce. A když už jsem nahoře, zbavím stromy třeba jmelí nebo je rovnou prořežu.
Co vám geocaching dal?
Dal mému životu větší smysl. Na jednom z prvních zdejších setkání geocacherů jsem potkal svou manželku. Dnes kešerské šifry luštíme spolu a máme promakaný efektivní brainstorming. Trávíme tak volný čas i s našimi syny. Je fajn mít společné zájmy a zážitky. Hodně vděčný jsem i za okruh geocacherských přátel. Jsou to lidé podobného ražení jako já, dobíjejí si baterky pochody po horách a bivaky v přírodě.
Jezdíte také na kole, a to docela dlouhé trasy…
Za jeden cyklovýlet ujedeme třeba 1900 km, takže jsem projezdil kus Evropy. První cykloprojíždka vedla z Prahy do Brna po cyklostezce číslo 1. Pak jsme jeli od pramene řeky Moravy na její soutok s Dunajem. Na téhle trase jsme ještě využívali doprovodná vozidla, ale zjistili jsme, že to není ono. Chyběla nám volnost, a navíc jsme zbytečně zaměstnali řízením několik lidí, což vůči nim nebylo fér. Tak jsme příště zkusili jet od pramene Labe do Cuxhavenu sami a bylo to mnohem lepší. Bez závazků nás to víc bavilo.
Kam ještě jste se na kole vydal?
Jeli jsme třeba po stopách Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Další rok zase po stopách Jana Amose Komenského do Lešna, Amsterodamu a Naardenu. V roce 2018 bylo výročí 100 let naší republiky, a tak jsme jeli z nejvýchodnějšího města Zakarpatské Ukrajiny do nejzápadnějšího bodu Česka. Na rok 2019 připadalo 75 let od vylodění v Normandii, a tak jsem jel z pláže Omaha, kde se vylodila americká 1. pěší divize, do Chebu, který osvobodila. Jel jsem třeba také z Pardubic na nejsevernější, pak na nejzápadnější, nejjižnější a na nejvýchodnější bod Česka a odtamtud zase zpátky do Pardubic. Poslední jízda vedla po stopách Mistra Jana Husa. Z hradu Krakovce jsme jeli do Kostnice, odtamtud do Lipan a skončili jsme v Husově ulici v Pardubicích. Každý cyklovýlet měl nějaký motiv, nechal jsem si třeba po vzoru Borovského narůst knír, a tchyně mi dokonce přešila cyklistickou bundu na kabát, který Borovský nosil.
Jak vás takové výlety napadají?
Je to jedna z výhod ADHD, člověk je přirozeně kreativnější a má víc nápadů. Nevymýšlím to cíleně, vždycky to ke mně nějak samo přijde. Na úplném začátku to byly výlety podél řek. Když jsem chodíval jako malý s rodiči do přírody, vždycky mě fascinovalo, jak se z malého potůčku postupně stane řeka, která si razí cestu korytem. Začal jsem výlety od pramenů východočeských řek až po jejich ústí do větších. A pak jsem jednou přemýšlel, jak dlouho trvá kamínku doputovat od pramene Labe jen působením přírodních sil až do Severního moře, a rozhodl jsem se to zjistit.
A jak dlouho to trvá?
Podle mých měření necelých 11 dní. Knížky uváděly nějakých tisíc let, což se mi zdálo hodně. Tak jsem u pramene Labe vzal kámen, podepsal ho, dal do kapsy a vyrazil jsem na kole podél řeky. Za jedenáct dnů jsem byl v cíli a kámen vhodil do Severního moře.
Musíte mít asi hodně dobré kolo…
Vůbec. Cyklovýlety nejsou o tom, jestli máte drahé kolo. Mám obyčejného ocelového treka, kterému je kolem 30 let. Nedám na něj dopustit. Váha naloženého kola se pohybuje okolo 50 kilo, protože vezu stan a dost věcí pro všechny. Díky ocelovému rámu je snadno udržovatelné a odolné. Závady jsem si vždycky opravoval sám nebo s pomocí místních, zatímco ostatní museli hledat servis.
Nebál jste se, že vás cestou někdo srazí?
V naší republice a na Slovensku trochu ano. Člověk tu poměrně často ochutnává kapalinu do ostřikovačů a předjíždění s odstupem pár centimetrů. Kdekoliv na západ od nás to ale neplatí. Tam panuje obrovská ohleduplnost a podpora. Abychom se dostali na úroveň evropských států, má naše silniční kultura ještě hodně co dohánět.
Proč jezdíte zrovna na kole?
Na kole jsem součástí okolí, nejsem od něj izolovaný jako ve vlaku nebo v autě a zábavná je i interakce s místními. Navíc si zlepšuju fyzičku. Ale hlavní je ta neskutečná volnost.
Zmiňujete ji poněkolikáté, proč je pro vás tak důležitá?
Je to můj leitmotiv. Věřím, že když se dá volnost rozumnému člověku, odemkne to v něm úplně jinou výkonnost. Proto se snažím, aby se i studující cítili během mojí výuky volně. Věřím, že pak se dokážou něco naučit, něco pochopit, ptát se na nejasnosti. Už Komenský říkal, že škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha.
Co je smyslem vašeho života?
Snažím se stále posouvat a každý den udělat svět lepším. Chci jít spát s pocitem, že jsem den žil a nejenom ho přežil. „Žij život, který si zapamatuješ,“ říkával Avicii. Skvělé je jít spát s vědomím, že jsem někomu pomohl pochopit nějakou nejasnost. Ten pocit, když vidím, jak se studujícím rozsvítí oči, když něco pochopí, mám rád. Někdy mi stačí, když rozesměju svoji manželku. Jindy, když zlepším prostředí, ve kterém žijeme. Baví mě organizovat úklidy přírody a pokaždé se mi vyplaví skutečný dopamin, když po úklidu vidím kontejner plný odpadu, který by jinak ležel v přírodě v našem okolí. Občas slýchám, že to je zbytečné, že v Asii jsou odpadu tuny a nic se s ním nedělá. Já ale radši měním to, co můžu změnit sám, než lamentovat nad tím, co změnit nemůžu. Vadí mi koukat na odpadky v mém okolí. Proto jsem rád, že se nám každý rok daří organizovat jarní úklid univerzitního kampusu. Přesně tohle dělá náš svět lepší. A třeba ta myšlenka časem dorazí i do Asie.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Jiřího Nožičky
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 117 z května 2026, v tištěné i on-line podobě.
