Univerzita Pardubice se i letos představila na oblíbeném Sportovním parku Pardubice. Tisíce návštěvníků zde mohly na stanovišti Science Point zažít vědu prostřednictvím kontaktních her a ukázek.

Na stanovišti Fakulty ekonomicko-správní si děti i dospělí mohli vyzkoušet pestrou škálu aktivit – od hry Kolik to stojí zaměřené na hodnotu peněz, přes Na trase s robotem, kde návštěvníci řídili malého robota do cíle, až po leteckou podívanou Pardubický kraj z výšky nebo setkání s hráči hokejového týmu Riders Univerzita Pardubice. Součástí programu byla také praktická ukázka Chladná síla v akci, při které si účastníci vyzkoušeli použití sněhového hasicího přístroje.

Děkujeme všem, kteří se zastavili u stanoviště č. 18, a těšíme se na setkání zase příště!

Vědci i sami vysokoškoláci Univerzity Pardubice zpestřili program Sportovního parku atraktivním populárně-naučným programem na stanovišti s názvem Science Point.

Univerzita Pardubice návštěvníky provedla světem moderní vědy hravou formou – pomocí zábavných ukázek, kvízů i interaktivních demonstrací z různých oborů. V univerzitním stánku měly děti možnost vyzkoušet i pohybové aktivity.

Nedílnou součástí Sportovního parku je univerzita už řadu let. Podívejte se, co všechno jsme letos během celého týdne na našem stanovišti zažili.

Poprvé seděl na motorce, když mu byly tři roky. Od té doby z ní neslezl. Daniel Mandys na ní ale silnice nebrázdí. Hlína, bahno, vůně benzínu, svoboda a adrenalin, ale i strach o život. To je motokros, který si student Fakulty ekonomicko-správní naprosto zamiloval. Videi ze zákulisí baví navíc svoje fanoušky.

„Mám po přednášce, sedím v bistru Zastávka a jdu dělat rozhovor pro univerzitní časopis. Pak vám o tom řeknu víc, protože jdeme rovnou na to. Nechcete moje fanoušky taky pozdravit?“ vyhrkne na mě Dan, jen co dosednu. Zrovna natáčí speciální vlog o tom, jak tráví celý svůj den motokrosový závodník, který studuje Fakultu ekonomicko-správní. Na sociálních sítích má dost slušné publikum, které je samozřejmě hodně zvědavé. Nedávno si ho ke speciálnímu komentování pozvala i Česká televize a začínají se o něj zajímat i nejrůznější sponzoři. 

Běžně natáčíte momenty svého života?

Teď už celkem jo (smích). Začínal jsem ale tak, že jsem natáčel jenom závody. Chtěl jsem svým fanouškům ukázat, jak to při nich probíhá. Postupně jsem k tomu začal přidávat i pohledy do zákulisí. Ukázalo se, že je zajímá, co všechno se během závodů děje. Chtějí ale vidět i to, co dělám, když nejsem zrovna na trati nebo na tréninku.

Máte mobil neustále po ruce a připravený do akce?

Když se mi něco děje, automaticky telefon vytahuju, abych to pro jistotu měl zaznamenané. Když ale připravuju vlog jako zrovna dneska, je natáčení mnohem náročnější. Zahrnuje to celý natáčecí den, který si musím dopředu promyslet a naplánovat. Dělám to spíš výjimečně, protože i samotné zpracování vyžaduje víc času. Pořád nejvíc natáčím hlavně na motorkách.

Proč jste s tím začal?

Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří jezdili na koloběžkách a mezi nimi bylo in natáčet se, jak jezdí, a vytvářet z toho různá videa. Řekl jsem si, že to taky zkusím. Několikrát jsem natočil krátké video na instagram a ukázalo se, že je motokros pro lidi atraktivní.

Tak jste založil svůj youtube kanál.

To samo vyplynulo. Točil jsem pořád jenom závody a jednou jsem si říkal: ty jo, co kdybych zkusil natočit video na youtube, ve kterém budu rovnou i mluvit a komentovat, jak to na závodech vypadá, co se zrovna děje, že teď nejezdíme a máme pohodičku, grilujeme maso, kecáme... Inspiroval jsem se u motokrosařů ve světě. Třeba v Americe takovýhle youtube kanály strašně moc letí.

V Americe je tenhle sport tak populární?

Z těch nejlepších motokrosařů tam videa natáčí skoro každý a pravidelně zásobuje svoje kanály novým obsahem. Podle úspěšnosti kanálu dokonce získávají sponzory. Je to dobrá cesta, jak nějakého ulovit. I když jsou pro ně výsledky závodníků pořád velmi důležité, všímají si i toho, jak moc jsou motokrosaři úspěšní také na sociálních sítích.

Podařilo se vám nějakého sponzora takhle taky získat?

Jsem šťastný, že už můžu říct, že ano. Někteří mi volají právě proto, že viděli má videa. Bez toho by se mi to nejspíš nikdy nestalo a strašně mě to motivuje k další práci. Díky videím jsem totiž vidět, i když zrovna nevyhraju závod. Teď třeba testuju nové gumy, které jsem dostal na celou sezonu. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba.

Kde berete inspiraci pro svoje videa?

Přichází to tak nějak samo. Čas od času se fanoušků zeptám, co by chtěli ještě vidět, co by je zajímalo. A oni na to, že chtějí vidět úplně všechno (smích). Zajímali se právě i o to, co dělám, když zrovna nemám závody. Proto jsem začal natáčet vlogy.

A co tedy děláte?

Chodím třeba do školy. Ta je pro mě hodně důležitá. Vybral jsem si obor multimédia ve firemní praxi, a beru to jako zlepšení sebe sama a svojí práce na sociálních sítích. Škola mi navíc úplnou náhodou přihrála hodně důležitého sponzora. 

Jak to?

Před začátkem školy jsem vyrazil na Seznamovák, kam přijeli i ambasadoři z redbullu. Měli jsme jim pomoct s promo videem, ale nikdo se k tomu moc neměl, tak jsem se toho ujal. Líbilo se jim to, a když potom zjistili, že jezdím ještě motokros, slovo dalo slovo. Od té doby jsem ve střehu, protože nikdy nevím, koho bych kde mohl získat. 

Musíte pro tuhle práci ale mít povahu, ne?

Jasně, člověk musí být trošku šoumen a nesmí mu chybět hlavně nadšení a zápal. Mě to hrozně baví. Všechna videa si sám stříhám a pořád přemýšlím, co a jak bych mohl natočit zase příště a jak to pojmout jinak, aby to bylo zajímavé. Myslím, že jsem dokonce objevil díru na trhu.

Takže v natáčení z tohoto prostředí nemáte konkurenci?

Že bych neměl žádnou konkurenci, říct nemůžu, ale v Česku jsem skoro jediný, kdo to dělá na mistrovské úrovni. Začínám si ale všímat, že se to pomalu rozjíždí. Pro mě samotného by bylo určitě lepší nějakou konkurenci mít. Mohli bychom se vzájemně špičkovat a burcovat k různým výzvám i lepším výkonům.

Kdy vlastně vyrážíte na trať?

Sezóna většinou začíná na přelomu března a dubna. Letos jsem ale jezdil už začátkem března, protože bylo hezky a teplo. Čím dřív člověk skočí na motorku, tím líp.

Jak často jezdíte na závody?

V sezóně se závody konají každý víkend. A jezdíme za nimi po celé republice, někdy i za hranice. Den předtím naložíme motorku, zapřáhneme karavan a jedeme. Vždycky je lepší spát na místě než vyrážet brzo ráno, těsně před závody. Máme tak čas si všechno nachystat, projít si trať, uvolnit se. Po závodech se na místě už moc nezdržujeme a většinou jedeme hned domů. 

Jak závody probíhají?

Ráno máme trénink, abychom si trať cvičně projeli, zjistili, kde nás čekají skoky a jaké. Pak se jede kvalifikace. Ten, kdo zajede nejrychlejší kolo, postupuje dál. Odstartujeme všichni najednou a jezdíme jednotlivá kola, dokud nezajedeme to svoje nejrychlejší.

Která trať vás baví nejvíc?

Každá trať je svým způsobem jiná. U nás jsou často hliněné, někde i jílové, což je dost specifický povrch. Pískové tratě u nás moc nejsou, po těch jezdíme obvykle třeba v Německu. Písková trať dlouho nedrží a rozbíjí se. Vyjíždějí se v ní koleje a na to od nás nejsme moc zvyklí. 

A máte nějakou vysněnou?

Určitě bych se s motorkou rád podíval do Ameriky. Tratě tam jsou mnohem „hustší“, jsou zábavnější a zajímavější. I to pojetí sportu je jiné. Tamní tovární jezdci jsou jako celebrity. Zná je tam mnohem víc lidí a jsou také mnohem lépe zaplacení. 

Co znamená označení tovární jezdci?

Jsou to jezdci továrního týmu jakékoliv značky, která vyrábí motokrosové motorky. Mají ty nejlepší podmínky i techniku, která k nim jde přímo z továrny.

Dá se i u nás motokrosem vydělat?

Vydělávat ježděním asi nebudu, ale můžu to výrazně podpořit sociálními sítěmi. To, že mě nedávno začal podporovat redbull, je v mojí kariéře obrovský krok a těším se, co mi to přinese dál. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba, že to, co dělám, dělám dobře. Škola je pro mě záloha, kdyby cokoliv. Ke vzdělání mě vždycky vedli rodiče, chtěli, abych uměl i něco jiného, kdybych musel s motokrosem skončit. I když jsem opatrný, je to pořád docela nebezpečný sport…

Jaké úspěchy jste si zatím vyjel?

Byl jsem třeba vicemistr republiky v motokrosu, na mezinárodním mistrovství České republiky družstev jsme s klukama byli třetí, na mistrovství světa flattracku, což je americká obdoba ploché dráhy, jsem dojel 10. a na mistrovství světa motokrosu devatenáctý. Teprve tam si uvědomuju, že jsem rád za to, co dělám. Ten malý kluk, co před pár lety narazil do garáže, protože neuměl zastavit, je najednou na mistrovství světa, kde je 35 tisíc fanoušků a k tomu úplně neuvěřitelná atmosféra.

Honí se vám při závodech vůbec něco hlavou?

Většinou bývám dost soustředěný, ale každý závod je samozřejmě jiný. Občas se přistihnu, že si třeba zpívám.

A jakou písničku?

Jakoukoliv, která mi zrovna hraje v hlavě. Většinou je to nějaký trendy song, co jsem slyšel na TikToku (smích).

Odvážíte si ze závodů kromě pohárů i nějaká zranění?

Míval jsem sezóny, kdy se mi fakt nedařilo. V jedné sezóně se mi stalo, že jsem měl otřes mozku, chvíli na to jsem si zlomil obratle. Když jsem se pak vracel na motorku, zlomil jsem si ještě zápěstí. Bylo to náročné a v tu dobu jsem dokonce přemýšlel, jestli mi ty úrazy za to stojí... Stojí! Je to prostě vášeň.

Záchranka ale na závody přijíždí často, že?

Bohužel, aspoň jedna přijede na každý závod. Je to vždycky nepříjemné, ale k motokrosu to tak nějak patří. Závodníci i jejich blízcí s tím musejí počítat. Je to extrémně adrenalinový sport, ale na druhou stranu děláme všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. Abychom získali závodní licenci, musíme dokonce docházet na pravidelné lékařské kontroly. 

Občas ale jízda končí tím nejhorším způsobem... 

Jsou bohužel i případy, kdy to dopadne úplně blbě. Stalo se to zrovna nedávno na závodech ve Svitavách. To byl zrovna závodník z nejstarší kategorie, takzvaných veteránů.

Jak tuhle skutečnost snáší vaše maminka?

Během těch let už si zvykla. Nic jiného jí stejně nezbylo.

Co děláte, když z motorky kvůli konci sezóny sesednete?

To nastává zhruba v říjnu. Pak bývají ještě závody k ukončení sezóny nebo vyrážíme i do zahraničí. Přes zimu rozhodně nezahálím, udržuju si hlavně kondici silovým a vytrvalostním tréninkem.

A když napadne sníh, tak obouváte pro změnu lyže…

Je to tak, i když s krosovou motorkou to hodně souvisí. Nechávám se totiž s lyžemi na nohou a zapřažený na laně tahat za motorkou po sněhové trati. Tomuhle sportu se říká motoskijöring a je to ještě větší adrenalin. 

To věřím! Kdo vás do toho uvrtal?

Dali jsme se dohromady s týmovým kolegou. On už měl zkušenosti s jízdou na sněhu. Já jsem zase výborný lyžař, protože lyžuju už odmalička. Navíc jsem menší a lehký, tak jsme to společně zkusili. Na konci února jsme už potřetí získali titul mistrů republiky v motoskijöringu, takže letošní zimní sezonu jsme zakončili víc než dobře.

Zdá se mi to šílené, nemáte mezi těmi ostatními motorkami strach?

Vůbec ne, strach je pro mě cizí slovo (smích). Perfektně nám to ladí a tím, že přesně vím, co a kdy on na motorce udělá a jak na to mám reagovat, jedu naprosto v pohodě.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Daniela Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Delegace se zástupci 17 českých vysokých škol, včetně rektora Univerzity Pardubice prof. Libora Čapka, se v Tchaj-peji setkala s více než 50 tchajwanskými partnery. Fórum vysokoškolského vzdělávání Tchaj-wan–Česko 2025 nabídlo prostor pro prohloubení stávající spolupráce. Studující z Tchaj-wanu tvoří v Česku početnou komunitu, v roce 2024 jich tu studovalo téměř 500.

Cílem dvoudenní návštěvy byla podpora meziuniverzitních vazeb, výměnných pobytů a společných projektů v oblasti vzdělávání, výzkumu i kultury. Tématem byly i atraktivní příležitosti pro české studenty, například letní školy, stáže či výměny hrazené místními univerzitami. 

Poté se zástupci univerzit přesunuli do japonské Ósaky na světovou výstavu EXPO, kde v českém pavilonu vrcholil Český národní den. V pátek 25. 7. se pardubická delegace představila na Dnu vzdělávání. Společnost Lipidica prezentovala unikátní metodu testování na rakovinu slinivky vyvinutou týmem analytického chemika prof. Michala Holčapka z Fakulty chemicko-technologické UPCE.

FOTO: Dům zahraniční spolupráce

Začátkem července navštívily prof. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., a doc. Ing. Hana Kopáčková, Ph.D., proděkanky Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice, německou partnerskou univerzitu OTH Amberg-Weiden. Návštěva byla zaměřena na další rozvoj připravovaného magisterského programu Ekonomika a management: Mezinárodní management a udržitelnost, který má studentům nabídnout možnost získat double degree.

Během návštěvy probíhala intenzivní jednání s akademickými pracovníky, zástupci studijního oddělení a mezinárodního úseku. Diskutovaly se praktické aspekty realizace programu, jako je uznávání předmětů, organizace výuky nebo kvalita vzdělávání. Zároveň se otevřely možnosti spolupráce na výzkumných projektech a společném programu Erasmus+ BIP.

„Tato forma akademické výměny je pro nás velmi inspirativní. Věříme, že double degree zvýší uplatnění našich studentů v mezinárodním prostředí“, uvedla doc. Ing. Hana Kopáčková, Ph.D.

Společný program naváže na dosavadní úspěšnou spolupráci obou škol, která probíhá zejména v oblasti jazykového vzdělávání. Nově má propojit i studijní programy zaměřené na mezinárodní management a udržitelnost. Dle zástupců OTH Amberg-Weiden projekt významně přispěje k posílení mezinárodního profilu obou institucí.

Na přelomu června a července 2025 se skupina našich studentů z Fakulty ekonomicko-správní vydala do malebného Dubrovníku, aby se zúčastnila prestižního programu BIP4BALANCE na University of Dubrovnik. Tento intenzivní kurz umožnil účastníkům kombinovat online a prezenční výuku – od 5. května do 6. června probíhalo online vzdělávání, následované prezenčním setkáním od 29. června do 5. července 2025.

Program se zaměřil na čtyři klíčové oblasti:

1. Time management – lepší plánování času, zvýšení produktivity a odolnost vůči stresu.
2. Kariérní kultura – definice profesních cílů v souladu s osobními hodnotami.
3. Finanční gramotnost – základy plánování rozpočtu a dlouhodobých finančních rozhodnutí.
4. Život jako hřiště – techniky pro rozpoznání a regulaci emocí, zvládání stresu a budování osobní odolnosti.

V rámci prezenční části vystoupil za  FESku doc. Ing. Viktor Prokop, Ph.D., proděkan pro vnější vztahy, s přednáškou na téma "The stakeholder, ecosystem and globalchallenge of the circular economy".

Mezinárodní a interkulturní dimenze

Program byl realizován v anglickém jazyce a probíhal za účasti studentů a odborníků z Bulharska, Česka, Dánska a Slovenska. Tato interkulturní výměna přispěla k výměně zkušeností a navazování mezinárodních kontaktů.

Studenti Fakulty ekonomicko-správní letos výrazně přispěli k úspěchu Univerzity Pardubice na Českých akademických hrách, které se konaly v Ostravě. Do soutěží se zapojilo více než 30 sportovců z celé univerzity a nejpočetnější výpravu vyslala právě FESka – celkem 14 sportovců!

Naši studenti sbírali medaile napříč různorodými sporty – od tradičního plavání a juda, přes badminton a kickbox, až po aerobik a týmovou pohybovou skladbu. Celkově si univerzitní tým odvezl 12 cenných kovů, a FESka měla mezi medailisty hned několik jmen.

🥇Zlaté medaile

• Albert Moc (FES) – plavání na trati 50 m motýlek a 100 m motýlek
• Lucie Zárybnická (FES) – judo v kategorii do 70 kg
• Skupina studentů z 6 fakult – pohybová skladba, Tereza Všetečková (FES), Matěj Drapák (DFJP), Lucie Hrubešová (FF), Ladislav Krebs (DFJP), Matěj Kubelka (FEI), Andrea Langerová (FZS), Natálie Pešková (FChT), Barbora Pojdová (FES), Jonáš Skavroň (FEI) a Veronika Větrovská (FF)

🥈Stříbrné medaile

• Albert Moc (FES) – ploutvové plavání, 50 m BIFI
• Jan Pek (FES) – kickbox kicklight do 84 kg

🥉Bronzové medaile

• Hanka Kochwasserová (FES) – plavání na 100m prsa

Gratulujeme a děkujeme všem našim studentům za skvělou reprezentaci a příkladné sportovní nasazení!

Vážené studentky, vážení studenti,

upozorňujeme na změnu úředních hodin na studijním oddělení FES.

V období od 4. 7. do 31. 8. 2025 budou úřední hodiny upraveny následovně:

• úterý     8.00 - 11.00 hodin
• středa   8.00 - 11.00 hodin

V týdnu od 4. do 8. srpna bude studijní oddělení uzavřeno.

Mimo úřední hodiny je možné poštu vhodit do schránky u studijního oddělení nebo u výtahu za recepcí.

Děkujeme za pochopení.

V centru Bostonu jsou manželé Iveta a Luboš se svými dcerami možná častěji než v centru Pardubic. Právě tamní lékaři dali jejich dceři šanci na život. Ale zpátky na začátek. Když se potkali v prváku na Univerzitě Pardubice, neměli tušení, jaká životní zkouška je čeká. S narozením druhé dcery přišel tvrdý náraz – diagnóza spinální svalové atrofie. Vypukl boj o zdraví. Jejich urputnost a umění orientovat se ve vědeckém prostředí zajistil dceři účast ve studiích a genovou terapii. A mohl za to nedokončený doktorát. 

„Mamííí, víš, kdo byla Toyen?“ – „Francouzská malířka?“ – „Ne, mami, byla to přece česká malířka, členka Devětsilu.“ – „Aha, já žila v tom, že je to Francouzka,“ odpovídá maminka Iveta své dceři. Teprve sedmileté Sofii. Podobnými dotazy častuje holčička své rodiče i několikrát za den. Chodí do první třídy, naučila se psát, a prý krásně, a slova čte s oblibou hlavně pozpátku. Je chytrá, zvídavá, velmi milá a ráda se seznamuje. Už teď má plány, čím chce být. Na všechno si chce sama vydělat, všechno chce sama zvládnout, chce studovat a cestovat. Touží po budoucnosti, ve které by jednou nepotřebovala ničí pomoc. Úplně se jí to asi nikdy nevyplní, ale k jisté samostatnosti má malá hrdinka se spinální svalovou atrofií zatím dobře nakročeno. A to i díky rodičům, kteří za dceru bez ustání bojují.

Potkali se náhodou

Iveta a Luboš se kdysi ocitli na stejném místě. Byl Silvestr a během oslav zjistili, že oba studují Univerzitu Pardubice. Zpátky do kampusu už se v novém roce vraceli společně. Byli v prvním ročníku. Iveta na Fakultě chemicko-technologické, Luboš na Fakultě ekonomicko-správní. Od třeťáku bydleli spolu a věděli, že spolu už zůstanou. „Po škole jsem přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, a dostala jsem nabídku pokračovat na doktorské studium a věnovat se dál stopové elementární analýze,“ popisuje Iveta. Přestože doktorát nedodělala, sehrál v jejich životě zásadní roli. 

Svatba, bydlení, nástup do zaměstnání, první dcera Aneta, za tři roky druhá dcera Sofie. Všechno se zdálo být ideální. Až do pověstného pátku třináctého. Byl duben roku 2018 a manželům Petrovickým se život obrátil vzhůru nohama. Lékař v Motolské nemocnici potvrdil, že Sofie trpí spinální svalovou atrofií prvního typu (SMA). Geneticky podmíněným onemocněním, které vede k postupnému ochabování svalů. Hrozí, že Sofie postupně přestane polykat i sama dýchat, řekl jim tehdy. Zhroutil se jim celý svět.

Existuje studie, ale...

„O onemocnění SMA jsme v tu chvíli měli již načteno, jelikož neurolog své podezření vyslovil už dříve. Říkal, ať hlavně nic negooglíme, ať počkáme na definitivní výsledky všech testů. My jsme ale chtěli být připraveni na vše. U nás v tu dobu totiž neexistoval žádný schválený lék, který by Sofii pomohl,“ vzpomíná Iveta. Když si manželé o nemoci zjišťovali podrobnosti, svitla jim naděje. Iveta díky doktorskému studiu věděla, do kterých vědeckých časopisů, odborných publikací a studií nahlédnout a co přesně v nich hledat. „Objevili jsme v USA studii na genovou terapii farmaceutické společnosti Avexis, jejíž první výsledky vypadaly velmi nadějně. Účastnit se jí mohlo ale jen 22 dětí – 20 z Ameriky a pouze dvě mimoamerické. Lékaři v Motole byli skeptičtí, dostat se tam je prý nereálné,“ doplňuje Luboš. V tu chvíli se ale rodiče malé Sofinky rozhodli, že udělají všechno, aby dceru do studie dostali. Začal nejintenzivnější týden v jejich životě. Ještě večer po vyřčení diagnózy neváhali a poslali do USA e-mail, vyplnili příslušný studijní formulář a čekali.

Budíček o půlnoci

Hned v sobotu se z Bostonu ozvali a vyžádali si další informace a výsledky dalších vyšetření. Tak rychlou reakci manželé Petrovičtí nečekali. Začal boj s časem. Od té doby prakticky nespali ani nejedli, oba zhubli deset kilogramů, ale vytrvale sháněli, co bylo třeba. Ve studii byla jen dvě místa, o která se „prali“ tři zájemci. Mezitím co dokládali potřebné dokumenty s výsledky, nechali si pro jistotu vyhotovit pasy, konzultovali stav Sofinky kvůli případnému letu, jezdili s ní na kontroly a instruktáže, jak v případě komplikací na palubě letadla Sofince pomoci. Zkrátka se připravovali na cestu. Která se ale taky nemusela uskutečnit.  A pak to přišlo. Když oba večer padli vyčerpáním, vzbudil je telefon. Na displeji svítilo neznámé zahraniční číslo. „Dobrý den, sponzor se rozhodl a vybral do studie vaši dceru Sofii. Gratulujeme. Kdy můžete dorazit do Bostonu?“ ozvalo se z telefonního sluchátka. „To bylo jako sen. Obrovská úleva a zároveň zvláštní strach. Naše snaha se vyplatila. Dostali jsme naději, i když jsme zatím nevěděli jakou,“ popisuje Iveta. Šílený kolotoč se nezastavuje. Manželé řeší víza, bydlení, finance, vyřizují hypotéku, nevědí, co dřív. Ale povedlo se, poslední dubnový den odlétá Iveta s pětiměsíční Sofinkou do Bostonu. Za tři týdny je následují Luboš s Anetkou. To už malá Sofinka měla zákrok za sebou. Rodina se chystá strávit 14 měsíců v Americe.

Americký optimismus

V jedné z nejlepších světových dětských nemocnic dostala Sofinka hned v květnu jednorázový lék genové terapie. Tím se ale strach rodičů nerozplynul. „Nevěděli jsme, co s ní lék udělá, stále byl experimentální a nebyl schválený, nebylo jasné, jak bude tělo Sofinky reagovat. Nikam jsme raději nechodili, jen jsme ji hlídali. Anetka navíc vším děním a změnou prostředí velmi trpěla,“ posteskla si Iveta. Několik měsíců rodina zůstávala v Bostonu, aby vědci mohli pozorovat, zda lék zabral. Zabral. Medikament dodal do těla funkční kopii genu SMN1, který umožnil přežití a správnou funkci motoneuronů, které do té doby nemoc SMA ještě nezničila. Díky tomu mohly Sofinčiny svaly začít pracovat namísto dalšího ochabování a Sofinka tak dostala šanci výrazně rozvíjet svou motoriku.

Rodině se neuvěřitelně ulevilo, a tak si začala užívat i pobyt v Bostonu. „Bylo jaro, všechno z nás spadlo a konečně jsme mohli pořádně poznat i město,“ dodává Luboš. Amerika je hodně změnila. V myšlení i přístupu. „Velmi nám pomohla tamní mentalita. Američané jsou velmi pozitivní, stále nás podporovali, jakýkoliv Sofinčin posun oslavovali, strašně nás svým přístupem nakazili,“ pochvaluje si Luboš, který sám srší optimismem a dobrou náladou, a to i přesto, že jsou již zpátky v České republice. Oba rodiče neskrývají vděčnost. Myšlenky, zda lék v těle holčičky za 20 let nezpůsobí třeba rakovinné bujení, zbytnění srdečního svalu či jiné změny, si nepřipouštějí. S Bostonem jsou stále v kontaktu a zrovna balí kufry na pravidelnou roční kontrolu. 

A co dál?

Díky léku Sofinka dostala druhou šanci na život. Přesto se po čase, když už byli zpět v Česku, objevily komplikace. Sofinka začala v motorickém vývoji stagnovat. „Bostonští lékaři nám doporučili, abychom doma požádali o v tu dobu již v Česku schválenou léčbu, která funguje na jiném principu než genová terapie. Dodává se do těla v určitých intervalech už doživotně,“ vysvětluje Iveta. Pojišťovna lék ale odmítla proplatit, a tak se Petrovičtí museli spolehnout opět sami na sebe. Znovu začali pátrat, až narazili na další studii, tentokrát italskou. Díky svému úsilí dokázali Sofii dostat i do ní, a tak po dobu pěti let dojížděli ještě do Říma a Sofinka dostávala ještě druhý lék. Kombinovanou léčbou, každodenním cvičením a rehabilitacemi malá bojovnice postupně získávala další motorické dovednosti. S koncem italské studie přišla ale další obava – jak pro Sofii získat drahý lék teď? „Po dlouhém vyjednávání nám výrobce léku přislíbil, že Sofie bude lék dostávat dál v rámci speciálního léčebného programu,“ líčí Iveta. Dění okolo léčby spinální svalové atrofie sleduje neustále. Chce být připravená na případné další kroky. „Aktuálně je zatím v USA schválen lék Apitegromab, což je monoklonální protilátka, která blokuje myostatin, čímž podporuje růst a sílu svalů u pacientů se spinální svalovou atrofií. Tím může pomoci zpomalit progresi onemocnění a zlepšit svalovou sílu a podpořit motorické funkce. V případě zdravých lidí by tento lék působil jako steroidy či anabolika, ale u těchto dětí by to mohlo pomáhat,“ vysvětluje. Léčba ale může představovat velkou zátěž pro játra.

Žijeme okamžikem

Celková péče, léčba, nejrůznější pomůcky i rehabilitační pobyty jsou finančně velmi náročné a rodina se proto neobejde bez pomoci. „Máme už mnoho hodných dárců, kteří nám posílají peníze pravidelně. Další přibývají, když se o naší situaci náhodně dozvědí, a hned přispějí. I sdílení našeho příběhu na sociálních sítích velmi pomáhá. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi,“ říká s obrovskou vděčností Iveta. Sbírat peníze se rozhodla i Univerzita Pardubice, která s finanční pomocí Sofince propojila tradiční dubnovou akci Rozhýbejme univerzitu. Studentům a zaměstnancům stačily pouhé tři dny, aby splnily dobročinný účel výzvy. Pomohli tak Sofince získat od Nadace ČEZ 120 tisíc korun, které použije na rehabilitaci a speciální pomůcky.

„Spinální svalová atrofie je dost drahý koníček,“ říká s nadsázkou Iveta. „Jak Sofinka roste, je potřeba neustále obměňovat pomůcky, jako jsou manuální a elektrický vozík, vertikalizační stojan, různé ortézy, terénní zdravotní kočárek. Sofča používá přístroj na cvičení nohou a spoustu dalšího vybavení. Třikrát za rok také jezdíme na rehabilitační pobyt,“ vyjmenovává Iveta jednotlivé nákladné položky. Roční péče o dceru přesahuje půl milionu korun z vlastních zdrojů, a tak je rodina vděčná za jakýkoliv příspěvek, jakoukoliv pomoc. Odpověď na otázku, proč se to stalo zrovna jim, je přitom nikdy nezajímala. „Asi si nás vybrala,“ věří Iveta. „Sofinčina startovní čára nebyla vůbec dobrá, teď je na tom fantasticky oproti tomu, co mohlo nastat, a to je pro nás to hlavní,“ uzavírá Luboš Petrovický. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv manželů Petrovických

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice. 

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco. 

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

• Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi

  František a Josef Trojanovi na UPCE
  Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
  Richard Wágner na UPCE

• Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata

  Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
  Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
  Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás

• Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí 
• Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
• JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
• UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného? 

• Konaly se v Pardubicích.
• Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádali je nadšení vysokoškoláci.