Publikováno: 17.03.2025
Jedna blondýnka, druhá tmavovláska. Jedna klidná, druhá energická. A obě úspěšné české judistky. Nerozlučná dvojčata Julie a Lucie Zárybnické se spolu na závodech ještě neprala. Obě si to ale moc přejí. Zatím je jim souzená spíš spolupráce. A to i při studiu na Fakultě ekonomicko-správní, která jim do budoucna kryje záda.
Byly jste už v Japonsku, kde judo vzniklo?
J: Ano, já jsem měla to štěstí dokonce už dvakrát. Zrovna jsem se odtamtud vrátila. Ségra na svoji šanci zatím čeká…
L. Jezdí se tam na speciální soustředění a dostanou se tam jen ti nejlepší. Jednou nohou už tam skoro jsem (smích).
Julie, setkala jste se tam s opravdovými mistry juda?
J: Naposledy jsme tam měli i trénink a bylo to něco neuvěřitelného. Jejich přístup a absolutní nasazení i v tréninku je až fanatické, zároveň jsou ale velmi zdvořilí a přátelští. V Japonsku je judo zakořeněné a jeho mistři i závodníci mají úplně jiný styl.
Než judisté z jiných zemí?
J: Mezi jednotlivými kontinenty se styl juda opravdu liší. I v samotném Japonsku se judo ještě dělí dál a je rozdílné od dalších asijských zemí.
Pocházejí vaše nejobávanější soupeřky právě z Japonska?
J: Dá se říct, že ano. Když narazíme na někoho z Japonska, víme, že to bude hodně těžký zápas.
L: Mezi silné judistické země patří ale třeba i Ázerbajdžán a Gruzie. A nesmíme zapomenout na Francii.
Judo znamená v překladu jemná cesta, ale jako jemný sport to moc nevypadá…
L: To sice ne, ale judo určitě není tak drsné jako třeba karate. Vůbec nepoužíváme kopy nebo údery. Učí nás spíš využít konkrétní pohyb soupeře, jeho setrvačnost, sílu a dbát na správné načasování.
J: Původní, stará myšlenka juda vlastně spočívala ve znehybnění soupeře, ve znemožnění dalšího boje. Když nasadíme nějakou techniku nebo provedeme konkrétní chvat, v tu chvíli se můžeme rozhodnout, jestli soupeři ublížíme, nebo ne. Je to jako v šachu, kdy přemýšlíte několik tahů dopředu. Chvat může být proveden různou silou, směrem intenzitou, přejít plynule i do jiného chvatu podle toho, co chcete dělat dál. Nebo jak na něj a v jaké fázi reaguje soupeř. V té chvíli začínáme se soupeřem komunikovat prostřednictvím společného boje. Pracujeme s naší myslí, protože v boji je i určitá míra predikce. Tím, že chvaty mají svá pravidla a podobu, můžeme zároveň naopak z pohybu soupeře vytušit, co bude následovat. V tom je pak klíčová naše taktika.
Můžete se na své soupeřky připravit?
J: Na to je důležitá příprava v teoretické rovině. Díváme se na videa ze zápasů a rozebíráme je, abychom přesně věděly, co nás čeká. Nejde se připravovat na všechny soupeřky stejně, každá z nich má svůj styl.
L: Po teoretické přípravě pak zkoušíme nejlepší obranu, útok a jejich různé varianty.
Nedávno se vám oběma dařilo na mistrovství v Praze…
J: To je pravda. Bylo to mistrovství seniorů České republiky a ségra si z něho přivezla stříbrnou medaili a já nakonec bronzovou. Byl to skvělý výsledek, úžasný zážitek pro nás obě a pro ségru ten nejlepší možný návrat.
Návrat? Vás, Lucie, něco na čas vyřadilo ze hry?
L: Ano, zranění. Nejdřív jsem si přetrhala vazy v koleni. Dohromady jsem se dávala skoro osm měsíců a když už jsem pomalu začala trénovat a vypadalo to na návrat, tak jsem se nešťastně řízla nožem do ruky. Dostala se mi do ní infekce a měla jsem štěstí, že jsme dojeli do nemocnice včas, protože jinak by mi lékaři nedokázali ruku zachránit.
J: Ségra byla mimo skoro dva roky a bereme jako zázrak, že se dokázala vrátit. A navíc hned vybojovala stříbrnou medaili na mistrovství. Myslím, že to byl náš dosavadní nejemotivnější zážitek, za který jsme obě hrozně moc vděčné. Chce se nám brečet pokaždé, když si na to vzpomeneme.
Takže medaile na turnajích neberete pokaždé obě?
L: Bohužel ne. Ještě se nám nestalo, aby se nám oběma ve velkém turnaji povedly všechny zápasy a prošly jsme jím hladce. Na to zatím čekáme.
J: Čekáme i na to, kdy se budeme prát spolu. Ještě se nám to nestalo, což je takový malý zázrak. Teď na mistrovství už to málem dopadlo, ale nakonec se to vždycky o jeden zápas nepodařilo. Kdybych bývala vyhrála svoje semifinále v republice, tak bychom spolu do finále šly, což by bylo hrozně krásný. Takhle si na to ještě musíme počkat (smích).
Prožíváte zápasy i jedna za druhou?
J: Jasně, to ani jinak nejde. Lucčin poslední zápas jsem viděla celý. Byla jsem nervózní, můj křik na rozhodčího slyšela celá hala a je to dokonce slyšet i na videu (smích). Také jsem se přistihla, že jdu ramenem do strany, abych ségře do toho pohybu pomohla. V hlavě si promítám, co bych v tu chvíli udělala já sama. Je vtipné, jak to vzájemně prožíváme.
L: Podpora od někoho, kdo vás zná celý život, je neskutečný motor. Já třeba bývám víc nervózní, když se pere ségra, než když se peru já sama (smích).
Musíte před závody také hubnout třeba jako boxeři?
L: To je proces, který k našemu sportu patří. Neshazujeme ale tolik jako jiné závodnice. Jen něco okolo čtyř kilogramů.
Jak to probíhá?
L: Týden před začátkem turnaje se začínáme přepíjet vodou a denně vypijeme pět, šest litrů. Takhle to jde od pátku do pondělí. Další dny se voda začíná stahovat. Na posledních pár dnů máme saunaoblek, ve kterém cvičíme i běháme, abychom toho co nejvíc vypotily. Přepíjení způsobí, že voda mnohem rychleji odchází z těla pryč. Nakonec už máme jen trénink v posilovně a odjíždíme na závody, kde nás nejprve čeká vážení. Po něm následuje rehydratace, doplnění minerálů a živin, což je docela alchymie.
Moc zdravě to nezní…
L: Už jsme si na to zvykly. Je to spíš psychicky náročné. Člověk nemůže moc jíst a soustředí se hlavně na to shazování. Když shazujete hodně, máte po vážení pocit, že už jste vlastně vyhrála, ale celé závody jsou teprve před vámi…
Existuje nějaký limit pro takové shazování kil?
J: Člověk může hubnout, kolik chce, ale je potřeba myslet na to, že druhý den po vážení, než začne turnaj, ho můžou vylosovat na převážení. Při něm můžeme mít navrch pouze pět procent váhy, do které se váží. My se ségrou závodíme v kategorii do 70 kilogramů, což znamená, že druhý den ráno můžeme vážit maximálně 73 a půl kilogramu. Občas se stalo, že někdo zhubnul na závody i 12 kilo. Když se potom dopije, ví, že se do limitu nevejde, ale riskne to. Na převážení se vždycky losuje pět nebo šest lidí z celého turnaje a šance, že to padne zrovna na vás, je malá.
L: Na druhou stranu za jeden večer se toho zpátky zas tolik nabrat nedá, i když voda se do těla doplní velmi rychle. Správný postup je takový, že většinu toho, co tělo za týden shodí, by si mělo zase nabrat zpátky. To se děje z větší části právě tím dopíjením, ale musí to být šetrné a zvolené tak, aby se vhodně doplnila ztracená energie, kterou budete v den závodů potřebovat.
Kolik zápasů během mistrovství či jiných turnajů podstoupíte?
J: V seniorské kategorii nebývají žádné rekordní počty závodníků. Teď nás bylo osm závodnic a do zápasů jsme šly formou pavouka. Já jsem měla dva zápasy a ségra tři. Jindy míváme tabulku a ta obnáší čtyři až pět zápasů za předpokladu, že se člověku daří.
L: Taky se může stát, že člověk vyjede 1100 kilometrů někam ven a po jednom zápase může jet zpátky. Takový už sport ale je.
Jak se sestry, navíc dvojčata, dostanou zrovna k judu?
L: Za to může Juli. Jako dítě vylezla snad na každý strom a taťka se bál, že si při pádu ublíží. Našel pro ni judo, aby se naučila správně padat. V tom dětském věku je to navíc skvělá příprava pro všeobecnou sportovní zdatnost. A já jsem se s ní tak trošku „svezla“, protože je jednodušší vyzvedávat děti na jednom kroužku (smích).
Zalíbilo se vám judo hned?
L: Já jsem judo na začátku vůbec nechtěla dělat. Pamatuju si, že jsem to dokonce obrečela… Zlom přišel asi po roce trénování, kdy se mi konečně začalo dařit a zažila jsem první úspěchy a konečně jsem si užívala krásu tohoto sportu. Dneska jsem hrozně ráda, že jsem u toho vydržela.
J: Mě judo bavilo hned. Já se se všemi kamarády ráda prala a šla jsem do toho naplno (smích). Vždycky jsem byla hodně živá, taková holka s nekonečnou energií, kterou jsem ségru spíš válcovala…
Mně se ale zdá, že se úžasně doplňujete.
J: To je pravda. Vždycky jsme s rodiči vtipkovali o tom, že některé vlastnosti jako třeba koncentrace a schopnost se plně soustředit v zápase mi chybí, ale ségra je ovládá skvěle. Je oproti mně takový kliďas. Vždycky byla spíš introvert, zato já jsem typický extrovert.
Čím si vás judo tak omotalo okolo prstu?
L: Judo není jenom sport. V souvislosti s tím často slýcháme větu: Judo more than sport. A přesně to ho vystihuje. Člověk musí ctít a respektovat i morální kodex judisty, ve kterém jsou zahrnuty hodnoty jako respekt, odvaha, přátelství, sebeovládání a další. Je to vlastně taková životní filozofie.
J: Hodně s ní souzníme, promítáme si ji i do běžného života. Myslím, že právě tenhle přístup pomohl ségře se k judu vrátit a nevzdat se.
Žije judem celá vaše rodina?
J: Rozhodně. Už když jsme s ním začaly, naši rodiče si udělali trenérské zkoušky. Když nezávodíme ani nás nereprezentuje žádný český závodník, díváme se s mamkou na všechny zápasy velkých soutěží, jako jsou grandslamy, grand prix a mistrovství světa. Rodiče jsou naše velká opora, moc nám fandí a všechny nás judo neuvěřitelně baví.
A co bude, až judo nebudete moct dělat?
L: Judo se dá dělat, dokud člověku drží zdraví, což je docela náročné. Hranice bývá většinou okolo 30 let, ale je to individuální.
J: I proto rodiče chtěli, abychom šli studovat vysokou školu a měli do budoucna nějakou jistotu. Sami studovali až při nás a zaměstnání, takže moc dobře vědí, co to obnáší. Jsme rády, že jsme našly školu, která nám umožní věnovat se sportu vrcholově.
Co rády děláte, když nemusíte na trénink, na zápas ani do školy?
L: Mám dost věcí, které mě baví – třeba biologie člověka nebo jazyky – jen na to přes rok nemám vůbec čas. Jistí to prázdniny a někdy Vánoce.
J: Snažíme se odpočívat a rády spíme (smích). Je to někdy náročné, ale máme to zkrátka rády.
Nelezete si někdy na nervy?
Obě současně: Jo, pořád (smích).
L: Ale dvojčata to mají prostě jinak...
Judistky Julie a Lucie Zárybnické studují na Fakultě ekonomicko-správní obor Ekonomika a management sportovních organizací. Mají individuální studijní plán. V kampusu se na ně ale dá narazit. Vždycky je potkáte spolu. Jedna bez druhé nedá ani ránu. Judu se věnují od svých pěti let, momentálně je trénuje bývalý olympionik Pavel Petřikov ml. a jednou by si chtěly založit vlastní klub.
TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.
